Vaše kniha má zajímavý název, jak jste na něj přišel?
Už od dětství si rád hraju se slovy. Miluju češtinu, a protože jsem absolvoval holotropní dýchání a první půle mé knihy jím prochází tak trochu jako červená nit, vymyslel jsem si
tento název.
Jakým pro vás bylo holotropní dýchání zážitkem? Šel byste do toho znovu?
Zážitek to byl veliký, popisuji ho ve své knize,ale znovu bych do toho nešel. Je to dokonce něco až trochu přízračného. Už bych se toho bál.
Věříte tedy na reinkarnaci, posmrtný život?
Mohu říct, že na reinkarnaci věřím. Otestoval jsem jednu svoji píseň, která se jmenuje
Reinkarnace. Zazněla i na pohřbu mé matky i mé tchyně. Nejsem příliš nábožensky založený, i když jsem křtěný evangelík. Tuto víru v reinkarnaci jsem získal vzhledem k tomu, že mě zajímal budhismus a dodnes je to pro mě nejpřijatelnější náboženství, protože to ani náboženství v pravém smyslu slova není.
Kniha je rozdělená na dvě části. Mají něco společného, nebo jsou každá o něčem jiném?
První část se týká příhod z mého života a ta druhá jsou spíše ukázky z mé tvorby. Napsal a vymyslel jsem kdysi velice mnoho různých dialogů a monologů. Do knížky by se všechny nevešly. Před každou z těchto ukázek jsem napsal úvod ve smyslu, za jakých okolností a proč vznikly. Hodně mně v tom poradil a pomohl vynikající editor Petr J. Novotný.
Na kterou část svého života vzpomínáte nejraději?
Celý můj život byl, dá se říct, krásný. Možná, že čtyřleté období v Ypsilonce v Liberci bylo
skvělé. Ale i následné období v Semaforu se Slávkem Šimkem a také moje období s mým
Směšným divadlem, na zájezdech i v Praze.
Co vás přimělo k napsání této knihy?
Od dětství jsem chtěl být spisovatelem, stal jsem se nakonec hercem a vystudoval Divadelní fakultu. Vůbec nevím, proč divadelní. Divadlo mě nikdy příliš nelákalo. Velice souhlasím s naší spisovatelkou Petrou Soukupovou, že když sleduje divadlo, zdají se jí herci příliš exaltovaní. Mně také - a proto se mi někdy stane, že hercům na divadle moc
nevěřím.
Při čtení ukázky z knihy jsem se několikrát nahlas smála. Byl jste komikem už jako dítě, nebo jste se jím stával postupně?
Především nesnáším slovo bavič. To si kdysi snad vymyslel Karel Šíp, ale já se bavičem nikdy necítil. Kdysi v dětství v páté třídě ve mně rozpoznala paní učitelka Bláhová schopnost bavit děti a vybídla mě k tomu, tak jsem to dělal. Do té doby jsem byl zaražený introvertní kluk, který se nikterak neprojevoval.
Vaše příběhy se do knihy nevešly všechny.Neuvažujete o další?
To je pro mě velice zajímavá otázka. Mnoho věcí se mně skutečně do této knihy nevešlo. Tak mně při dopsání knihy napadlo, že bych mohl napsat další. Nekonvenční divadlo pana Suchého mě také baví, ale psaní snad víc. Jenže to vyžaduje značnou píli a touto vlastností příliš neoplývám. I tak se za pomoci nesmírně zajímavého editora Petra J. Novotného pokusím další knihu napsat. Tak se konečně vrátím ke svému dětskému snu.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Nakladatelství Mladá fronta
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
