V sérii studií o románovém stylu si autor klade několik základních otázek: Co utváří styl prozaické exprese? Podílí se tato stylová specifičnost konkrétního díla na jeho uznání a dlouhodobém setrvání ve společenském diskursu navzdory proměnám doby? Anebo naopak právě tato specifičnost jeho uznání odkládá, pozdržuje nebo i trvaleji neguje, což v důsledku určuje, zda se ono dílo stane kanonickým, či antikanonickým?

V první části knihy nabízí autor několik teoretických studií, jež se pokoušejí postihnout možné obecné prvky stylu, jako jsou rytmus, rozpornost nebo „rozepře“, figurace, slovník atd. Využívá přitom metodologických opor z oblasti teorie řečových aktů a analytické filosofie (John Searle či Donald Davidson), neopragmatismu (Richard Rorty) nebo francouzského poststrukturalismu (Jean-François Lyotard). Ve druhé části pak v několika případových studiích zkoumá konkrétní poetiky autorů, a to jak těch, jejichž díla se stala kanonickými (Jaroslav Hašek či Milan Kundera), tak i těch, kteří dlouhodobě zůstávali mimo širší pozornost a jejichž poetiky byly definovány jako menšinové či okrajové, byť se jejich uznání v čase posouvalo (Ladislav Klíma, Jaroslav Durych či Karel Schulz).