Dříve jste psala knihy pod jménem Sam Millsová, nyní jste ho vyměnila za pseudonym S. K. Wrightová. Proč?
Dříve jsem psala Young Adult fikci a beletrii pro dospělé (ne že by mezi těmi dvěma byl nějaký velký rozdíl…). Můj poslední Young Adult román o cenzurování s názvem Blackout (Výpadek) byl publikován téměř před 10 lety. Měla jsem tedy pocit, že je čas na nový začátek pod novým jménem. Nicméně je to jen povrchní změna. Moje tři další YA tituly jsou také thrillery s politickým námětem, které cílí jak na teenagery, tak na dospělé.
Když píšete knihy, máte dopředu promyšlený příběh, nebo ho tvoříte přímo v procesu psaní?
Je to na tobě je první krimi román, který jsem kdy napsala. Psala jsem thrillery, ale nikdy jsem nenapsala náležitě a složitěji vykreslenou detektivku. Pokoušela jsem se to naplánovat dopředu, ale moje první pracovní verze byla plná děr. Znovu promyslet zápletku a přepsat celou knihu jsem musela hned několikrát.
V knize Je to na tobě se vyšetřuje vražda. Máte sama nějakou zkušenost s tím, jak takové vyšetřování probíhá?
Nejsem vysloužilá policistka ani jsem nikdy nespáchala vraždu (!), takže nemám žádné zkušenosti, které by mi při psaní pomohly. A myslím si, že většina detektivních příběhů podává vyšetřování úhledněji a méně chaoticky, než jak se ve skutečném životě odehrává. To je jedna z nejzajímavějších věcí na dokumentu od Netflixu – Jak vyrobit vraha, který měl na moji knihu velký vliv. Justiční omyly jsou šokující. Ale částí tohoto šoku je to, že jsme vycvičeni nekončícími TV pořady a věříme, že detektiv je dobrý člověk, i když pije whiskey, má podivné manželství, je zatrpklý apod. Takže jsme šokovaní, když jsou policisté nešikovní, zaujatí, vedou vyšetřování, kde sociální třída hraje větší roli než jakákoliv touha člověka po spravedlnosti. Padáme do propasti mezi životem a uměním. Chtěla jsem, aby měli lidé při čtení podobný pocit, jako mají při sledování dokumentu – hodně hlasů, pohledů, postav, videí, textu – série puzzle dílků, které je třeba poskládat dohromady.
Tou nejzajímavější věcí, na kterou jsem při výzkumu a samotném psaní přišla, byl život ve vězení ve Velké Británii. Našla jsem články o zhoršujícím se stavu vězňů, kteří jsou díky úsporným opatřením podfinancováni a v hrozném stavu. Také jsem četla blogy propuštěných vězňů, kteří mi dali autentické detaily o tom, jaký život tam vedli. Například pokud jste ve vyšetřovací vazbě – ještě jste nebyli odsouzeni a na soud stále čekáte – měli byste mít svou vlastní celu. Ale díky škrtům v rozpočtech a přeplněnosti věznic se to stává jen málokdy. Můžete být naprosto nevinní, ale najednou se na měsíce ocitnete v cele s obviněným vrahem.
Kniha poukazuje na předsudky vůči sociálně nižším vrstvám. Lze z takto začarovaného kruhu vůbec vystoupit? Dá se zabránit takové šikaně mezi studenty?
Pocházím z prostředí dělnické třídy a skončila jsem ve střední třídě, protože jsem dostala práci v Oxfordu. Ale jakmile se do nějaké třídy narodíte, je ve skutečnosti velmi obtížné se z ní vymanit, protože rozdíly mezi třídami jsou velmi jemné a nepatrné. Vyrostete a učíte se jeden jazyk (dělnická třída) a pak se musíte naučit další (střední třída), ale nikdy nebudete mluvit plynule a stále objevujete nové a nové tradice, normy, cesty, jak se chovat. Je to tedy celkem těžké. To bylo mou inspirací pro postavu Lukea, kluka z dělnické třídy na soukromé škole, proti kterému se všichni obrátí a obviní ho z vraždy.
Rovnost je pro všechny lepší. Existuje kniha, kterou miluju, a jmenuje se Rovnováha od Kate Pickettové a Richarda Wilkinsona. Ta dokazuje, že rovnost je pro všechny nejlepší. Také odhaluje charakteristiky rovnoprávnější společnosti – a jednou z nich je méně trestný soudní systém. V tomto ohledu jsou inspirativní skandinávské země.
Jaké dostáváte na knihu ohlasy?
Obecně byly velmi pozitivní. Lidé mi říkali, že obraceli jednu stránku za druhou, že to bylo čtení plné zvratů. Nicméně ne všem se líbil konec. Ale je tady jedna věc, kterou bych chtěla ujasnit, protože někteří lidé ji špatně pochopili. Myslí si, že má kniha otevřený konec, který vám neřekne, kdo byl vrahem. Cítili se frustrováni. Ale já mám naprosto jasno, kdo jím byl. Závěr knihy spíše ukazuje a navádí, než že by vám jasně a naplno naservíroval pravdu.
Můžete nám prozradit, jakou knihu nyní píšete?
Jsem ráda, že vám to můžu říct – pracuju na mnoha projektech. V červnu vyjdou paměti s názvem The Fragments of My Father (Fragmenty mého otce). Také pracuju na novém YA románu, politické satiře o volbách, a také na románu pro dospělé s názvem The Watermark (Vodoznak), což je tak trochu divný romantický příběh o svobodné vůli a osudu, iluzi versus realitě.
Text: Kateřina Žídková, Viktorie Šmajstrlová
Foto: Archiv S. K. Wrightové (Sam Mills)
