Pohádková vyprávění a básnění Pavla Zdražila nazvané Salamandří veselice jsou naivní pouze zdánlivě. Jakmile se do světa jeho postav a postaviček trochu víc ponoříme, můžeme hned ucítit množství vnitřních souvislostí a odkazů k širokému kontextu literatury, která nás nechce jen pobavit a zabavit. Jakýmsi nevyřčeným, ale o to účinnějším dopadem je něco jako zasvěcení, setkání s tajemstvím…
Tento způsob tvorby, která má v sobě vždy silný náboj poezie, rozvíjí autor vlastně ve všech svých předchozích pracích a v Salamandří veselici už nacházíme zralý plod neustálého propojování významů, jednotlivých epizod a souvislostí.
Navíc je to kniha, kterou je možné číst vlastně celý rok, protože formálně je členěná do dvanácti měsíců, k nimž připojuje nejen souvislosti přírodní – ať jsou to například momentálně dostupné přírodní plody, byliny a způsoby jejich zpracování –, ale hlavně souvislosti vnitřní, tedy archetypální. Celý text se jakoby neklidně pořád odněkud někam převaluje a odbíhá, jednotlivé linie se zdánlivě někam vytrácejí, aby se vzápětí vynořily a spojily do důvěrně známých významů, které nás zakotví ve vědomí hluboko uložených souvislostí.
Tento text rozhodně není žádné čtení před spaním a nehodí se ani k zahnání nudy a prázdnoty nedělního odpoledne. Vyžaduje od čtenáře také určitý vnitřní vklad, ovšem odmění jej především tím, že s narůstající hloubkou kontemplace je posilováno také vědomí spojení
s vlastní duší, což je vždy léčivé.