Spisovatelka, advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti zná justiční prostředí velmi dobře a neváhá se jím inspirovat ve svých knihách. Podle ní je celý komplex budov Městského soudu v Praze tak tajemné místo, že si přímo říká o spáchání vraždy. Hostem besedy byla soudkyně Krajského soudu v Ostravě JUDr. Simona Pittermannová.
Daniela Kovářová je česká spisovatelka, advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti pocházející z Ostravy. Publikuje v časopisech a antologiích. Daniela Kovářová je vdaná, provozuje advokátní kancelář v Praze zaměřenou na rodinné problémy, vede časopis Rodinné listy, vyučuje právo na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze a etiku pro advokátní koncipienty, spolupořádá Pražský právnický podzim. Pravidelně se v denním tisku a v médiích vyjadřuje k justiční a rodinné problematice. Bohatá je také její odborná publikační činnost zaměřená na rodinné a dědické právo. Je tiskovou mluvčí Obce spisovatelů ČR a členkou České asociace autorů detektivní literatury (AIEP) a Mensy ČR.
V budově Městského soudu v Praze je nahlášena bomba. Předseda soudu nechá budovu vyklidit, a když se po důkladné prohlídce zaměstnanci vrátí do svých kanceláří, objeví v kanceláři předsedy mrtvého soudce. Vzápětí umírá další soudní zaměstnanec. Napínavý kriminální příběh z atraktivního prostředí, jehož rozuzlení má jako většina podobných vyprávění původ v mezilidských vztazích. Autorka v něm ukazuje dobrou znalost justičního prostředí i pochopení pro lidské slabosti. Na stránky své desáté knihy opět přivádí dvojici hrdinů, kterou čtenáři znají z její poslední detektivky Mrtvá z golfového hřiště.
Jací jsou hlavní hrdinové knihy?
Musím říct, že jsem si celkem zkomplikovala život, protože jsem nevěděla, že budu psát detektivky na pokračování. Když jsem psala Knihu Mrtvá z golfového hřiště, tak jsem si unáhleně vymyslela detektiva Šimona a tiskovou mluvčí. Jemu je 50, jí je 35 let. To, co jsem napsala v minulé knize, tak mě teď omezuje v dalším psaní.
Člověk nemůže tušit, že budou mít postavy takový úspěch a že si je lidé zamilují.
Agatha Christie říkala, že jí Hercule Poirot leze krkem a mně se stalo vlastně něco podobného.
Pro čtenáře je důležité, aby se mohli s postavami ztotožnit. Aby jim byly alespoň v něčem podobné.
Teď ve třetí knize potřebuji, aby ta Gábina neměla pořád smysl pro humor, aby neměla pořád dobrou náladu a aby něco brala vážně. To ale vlastně nemůžu. Kdyby mi čtenáři poradili, tak bych byla ráda.
Jak se vám psala postava Šimona Hájka, který by se dal označit za hlavní postavu?
Dříve jsem psala tak, že jsem si ověřovala všechny údaje a informace. Chtěla jsem proniknout do mysli muže, o kterém jsem psala. Tohle již dnes nedělám, vymýšlím si muže a na nějakého reálného muže ta povaha možná bude sedět.
Zmínila jste, že když vám někdo s románem pomůže, tak mu v knize poděkujete. Jak probíhá to, když spisovatel za někým přijde a žádá ho o prohlídku prostor soudu? Jak na to ta osoba reaguje?
Příběh se odehrává v budově Městského soudu v Praze, je to reálná soudní budova, v čele stojí můj dlouholetý kamarád, který mě nakonec budovou provedl. Já jsem z něj za odměnu udělala v knize podezřelého.
Žádala jste někdy o pomoc i osobu, kterou jste neznala a měla jste obavu, že nemusí vaší prosbě vyhovět?
Žádala jsem opakovaně a ještě se mi nikdy nestalo, že by mi nevyhověli. Když lidem řeknu, že píšu román, mám určitý problém a potřebuji pomoc, tak všichni vyhoví.
Váš román je dělaný na části symfonie a kapitoly jsou nazvány podle tempa, kterým se má daná část hrát. Odpovídá to tempu děje, který je v kapitole. Jak vás to napadlo?
Já si tak komplikuji život. Vymyslela jsem si, že úvod začíná promluvou vraha a ten se nechává inspirovat klavírovou hudbou. Pak na to navazují i kapitoly.
Besedu moderovala: Sandra Procházková