Každý spisovatel je osamělý jako strážce majáku. Když Jiří Žáček stoupá od řeky Smědé k chalupě, jejíž okna se vřezávají do tmy jako světlomety, připadá si jako strážce majáku nastupující do služby. To moře pod ním není moře vody, nýbrž moře mlhy, ale i mlha je voda a hukot větru v korunách stromů zní jako hukot příboje. Ve svém majáku zapisuje myšlenky, nápady, poznámky, připomínky, protimluvy a básně - celou knihu o světě, který by měl pro člověka zůstat dobrým místem k narození i ve třetím tisíciletí. Přestože řada myšlenek a poznámek zaujme lehkostí a vtipem, je zřejmé, že básník je tvořil obtížně, na alchymistický způsob, jako když se hledá elixír života. Strážce majáku je knížka po všech stránkách neobvyklá, a pokud někomu připadne trochu mentorská, je to klam. Jiří Žáček vyznává přirozený, nikoliv naučený humor, proto nemá potřebu vážné věci zlehčovat a dělat si z nich legraci. Přitom humoru a satiry je v knize dost, někdy ovšem autor nemůže zatloukat skobu pointy do skály, po které šplhá. Jeho vnímavé smysly zredukovaly prožitky a představy na podstatné otázky. Doufání a zoufání filozofie přemáhá zdravý rozum a čísla statistik globálního pokroku a blahobytu nahradili živí lidé. Ve své knize Jiří Žáček vybudoval maják a naplno ho rozsvítil pro sebe i pro čtenáře, aby dal jasný obsah slovům, která si přináší ze svých výprav do nových světů v nás.