Tanec je starý jako lidstvo samo. Indiáni tančí z radosti i ze zoufalství, tančí, když jsou sytí, tančí i k smrti unavení a hladoví. „Tanec slunce je náš nejstarší a nejposvátnější obřad, Praděd všech ostatních. Je tak starý, že jeho počátky jsou zahaleny v mlze. Spadají do dob, kdy jsme tu byli jen my, zvířata, země, tráva a obloha,“ říkal John Oheň/ Kulhavý Jelen, medicinman Lakotů.
Lidé spojují náboženství s radostí, soucitem a láskou. V samém jádru náboženství je však mnoho krutosti a obětování spojeného s na pohled děsivými krvavými rituály. Probodali byste své tělo ostrými kolíky? Drželi byste s odevzdaností mnohahodinový pohled vstříc slunci, až se vám zanítí oči? Tančili byste celé dny, pod žhnoucím sluncem, za chladných nocí, s modlitbou na rtech, bez jídla a vody? Nechali byste se posednout duchy? Pořezali byste se nožem? Byli byste ochotni snášet posvátnou bolest?
Rituály, jejichž součástí je bolest, svědčí to o tom, že lidé sdílejí jistou dědičnou vlastnost - pocit, že jsme uvězněni ve svém těle. Ale můžeme se ho zbavit. Můžeme se přemístit mimo své tělo, překročit individuální omezení a dosáhnout vyšších, cennějších věcí. Pro spojení se svým Bohem je možné vydržet mnohá utrpení. Vzdáte-li se kontroly nad vlastním tělem a vlastní myslí, ochotně přijmete i posvátnou bolest. Při Tanci slunce se Indiáni setkávají se světem Nejvyšších mocností. Za jejich pomoc musí odevzdat oběť. A co je cennější, než vlastní tělo a krev?
