Temné stezky jsou třetí knihou tetralogie Legendy Alfů. Markus Heitz vypráví v Temných stezkách krvavou a nelítostnou legendu jednoho národa a potvrzuje statut nejlepšího současného německého fantasy autora. Knihu v červnu vydalo nakladatelství FANTOM Print, do češtiny ji přeložil Zdeněk Sladovník.Trpasličí válečník je zpět. V příběhu, který se vrací k tajemnému národu alfů, jenž s pomocí temných sil zahájil invazi do Skryté země. Také se jím ale znovu otevírají dobrodružství „malého velkého muže“ a odhalí se tajemství, které naznačil čtvrtý díl původního cyklu, román Osud trpaslíků.
V Temných stezkách pak Heitz naplno popouští uzdu svému vypravěčskému mistrovství. Jak tomu bylo i v jeho předešlých knihách, i v tomto pokračování velkého epického příběhu míchá prvky tolkienovské high fantasy, temné fantasy a hororu. A je jen málo autorů, kteří se v nehororovém žánru chovají ke svým postavám s tak krutou bezohledností jako Heitz.
Třetí díl Legend alfů by si proto neměl ujít nikdo, kdo se rád nechává v kulisách klasického fantasy světa unášet dravým dějem, jenž se o překot dere vpřed. Hrdiny, kteří jsou jeho součástí, nejdříve osud postavil proti sobě, ale nyní – v předvečer bitvy, která je může všechny zahubit – budou nuceni spojit síly, aby zachránili svět, jenž je jejich domovem...
"STEZKY TEMNÝCH ELFŮ JSOU ZBROCENÉ KRVÍ NEPŘÁTEL..."
Ukázka z knihy Temné stezky (Markus Heitz)
Alf objevil na stěnách nenápadné značky, které tam někdo narychlo načmáral. Pomáhaly barbarům, aby se ve změti chodeb dokázali orientovat. Z chladné vypočítavosti zničil všechny značky, které cestou míjel. To je za alfy, které jste zbaběle zavraždili. Budete bloudit v temnotách a zřítíte se do vlastních pastí.
Jeho bolestiplná pouť skončila před železem obitou bránou, kterou barbaři za sebou zavřeli. Střílny a špehýrky zřetelně dokazovaly, že se barbaři mohou úspěšně bránit proti všem dobyvatelům.
Trocha světla, které padalo škvírami ven, Sisarothovi stačila, aby vše pozorně sledoval. Za vraty na mě čeká jídlo, nocleh a pomsta. Kdyby nebyl zraněn a neměl poraněné rameno, okamžitě by napochodoval dovnitř a dýkou všem podřezal hrdlo.
Nyní však potřeboval přesný, pečlivý plán.
Právě když nad ním přemýšlel, začaly se k němu tunelem zezadu blížit něčí kroky.
Ještě víc barbarů? To se hodí! Sisaroth se přitiskl ke zdi. Už vím, jak to udělám. Chtěl opozdilce přemoci a obléct si jeho šaty, aby zmátl stráže u brány. Ta lest mi vynahradí omezení, které mi působí zranění.
Ve svitu lampy se objevil podzemšťan s krátkým hustým vousem.
Horský červ! Sisarothův krásný plán přišel vniveč. Abych se mu podobal, musel bych se šourat po kolenou. To neudělám. Zpočátku si pohrával s myšlenkou, že se vynoří ze stínů a podzemšťana zabije, ale pak ho nechal projít. Ukaž mi, jak se dostanu dovnitř.
Na první pohled bylo jasné, že se hnědovlasý trpaslík musel před nějakou dobou zaplést do těžkého boje. Klapka, kterou měl zakryté levé oko, měla kdysi možná bílou barvu, nyní však byla plná špíny a zaschlé krve. V kroužkové košili, vyztužené plátkovou ocelí, byly vidět trhliny po ranách sekerou, červená barva na mnoha místech prozrazovala, že nositel košile si z boje odnesl nejedno zranění. Jeho kroky neměly nic společného s topornou chůzí, které většina podzemšťanů říkala běh. Pohyboval se spíše jako barbar.
Sisarotha zarazila zbraň připomínající meč, kterou měl podzemšťan u sebe. Co to s sebou vláčíš? Něco takového jsem ještě nikdy neviděl.
Černá čepel připomínala kovářské umění alfů, ostří bylo stejně dlouhé jako Sisarothova paže. Na jedné, hrubší straně byly výběžky podobné rybím kostem, druhá strana se ničím nelišila od obyčejné čepele, byla jenom stabilnější.
Podle vzhledu zbraně usuzoval, že má těžiště těsně nad jílcem, který byl tak dlouhý, že podzemšťan mohl zbraň držet obouruč. Když s ní pořádně máchne, přerazí jí skoro každé železo.
Podzemšťan prošel přímo vedle něj, lampu držel tak, že její svit dopadal na pozoruhodný meč.
Sisarothovy oči postřehly na kovu jemné žilkování, které vylučovalo jakékoliv další pochybnosti: byl si jistý, že má před sebou alfský kov. To je ale prapodivný chlapík. Mně by tvoje zbraň slušela mnohem víc. Komu jsi ji ukradl?
Trpaslík se prudce zarazil. Otočil se a posvítil alfovi přímo do tváře. Pozvedl zbraň, aby mohl okamžitě udeřit. „Poslal jsem k Tionovi tolik tvých soukmenovců, že je vyloučené, abych kolem tebe prošel a nevšiml si tě,“ zavrčel a při následujícím úderu srdce zaútočil.
Sisaroth se mu vyhnul, ostří zařinčelo při dopadu na skálu těsně vedle něj.
Podzemšťanovy rány následovaly s takovou rychlostí, že se alf dostal do potíží. Kulhání ho omezovalo a dýka se zlomila kousek pod rukojetí, když potřetí narazila na nepřátelský nůž. Malý, podsaditý protivník neúnavně pokračoval v útoku.
Je to možné? Já ho nedokážu přemoct. Jak se mu podařilo… Při příští otočce, kdy se snažil vyhnout dalšímu útoku, dopadla Sisarothova pravá noha nečekaně do prázdna.
Po zádech se zřítil do úzké, strmě se svažující boční chodby, několikrát se převalil a zaryčel bolestí, když zraněným ramenem narazil do skály.
Ocitl se ve slabě osvětlené šachtě, obklopen starými kostmi nejrůznějších tvorů. Světlo vycházelo z nesčetných tobolek, které na stěnách vydávaly jantarový třpyt. Jsem v jámě na odpadky!
„Kam máš namířeno, černoočko?“ posmíval se mu podzemšťan. „Krvežíznivec tě rozsekne vejpůl!“ Seskočil dolů a vešel do chodby, v ruce svíral zbraň. „Musím vejít do Černé soutěsky, abych tu narazil na alfa,“ bručel nazlobeně. „Vraccas mi tím chce něco říct: ve Skryté zemi už nejste. Proto bych vás měl vyhladit i tady.“ Blížil se se zlomyslným úsměškem ve tváři. „Odkud jsi sem přišel, černoočko? Jak ses sem dolů dostal? Zalezl jsi někam před Kamenem zkoušky a pak ses ztratil?“
Sisaroth nechápal smysl jeho slov. O čem to mluví? Ale nepochybně pochází z Tark Draanu.
Navzdory všem bolestem, které cítil, a nebezpečí, jež se nad ním vznášelo, se ho zmocnilo vzrušení: mezi Phondrasônem a Tark Draanem existuje spojení!
Nemusíme jít starými cestami. Podzemšťan by mě mohl vést. Oni se v tunelech, štolách a jeskyních vyznají mnohem líp. Sisarothovi se v hlavě rojily myšlenky. Horečně přemýšlel, jak by mohl podzemšťana zajmout. Rychle se rozhlédl.
„Hledáš, kudy bys uprchl, nebo chceš najít nějakou možnost, abys mi nastražil past?“ utrousil trpaslík a zastavil se pět kroků od něj. Namířil na něho meč. „Umřeš, alfe. Tady a teď. Bude tě soudit zbraň, která kdysi patřila tvému panovníkovi. Nesmrtelný už ji nepotřebuje.“ Temně se zasmál a popošel k Sisarothovi.
„Ty jsi šílený!“ zaječel alf a ucouvl, brodil se kostmi, které s cinkáním odlétaly stranou a s tupým zvukem praskaly. „Nesmrtelní nemůžou umřít!“
Jednooký trpaslík se ušklíbl. „No jo, tobě prostě pár věcí uteklo. Kámen zkoušky zlikvidoval spoustu nestvůr a alfů. Stejně jako ty i dvojčata, která ti vládla, zbaběle zalezla pod zem, kde jsme je vypátrali a zabili.“ Zavířil mečem. „Podívej, co jsem vytvořil ze zbraně tvého vládce: vzal jsem si ji a překoval. Poznáš alfskou ocel. Černou a plnou zla. Ale prokazuje mi moc dobré služby a protne zbroje, maso, prostě vše. Však počkej, hned to sám ucítíš!“
Sisarothův rozum se vzpíral uvěřit slovům, která zaslechl. Poslali toho šílence do vyhnanství. To, co říká, nemůže být pravda!
Blížící se meč ukončil jeho myšlenkové pochody. Sisaroth přeskočil hromadu kostí, sehnul se, pár jich zvedl a házel jimi po podzemšťanovi. Zároveň se přehrabával ve špíně ve snaze najít nějakou novou zbraň.
„Je konec!“ Rychleji, než tomu stačil uvěřit, se nad ním jednooký vztyčil, oběma rukama svíral dlouhý jílec. Mohutné svaly se napnuly a meč se spustil dolů.
Sisaroth cítil, jak se vzduch kolem něj náhle nabil. Celým tělem mu proběhlo zachvění. Magie? Vychází z me…
Šachtu zničehonic zalilo opalizující světlo.
Podzemšťan ztuhl uprostřed útoku.
Když na alfa dopadly paprsky světla, nabraly jeho oči černou barvu a obličej mu protkaly linky vzteku, aniž by se o to sám nějak zasadil. Tisíc drobných jehliček se mu zabodlo do kůže, rozdíraly ji a vyrývaly do ní nějaké vzory. Alf zmučeně vykřikl, chtěl se zkroutit nebo uprchnout, ale k útěku neměl nejmenší příležitost. Magické pole ho trýznilo stejnou silou jako trpaslíka, těla obou protivníků zahltila magická energie.
Nějaká nová past? Sisarothovi se z očí řinuly slzy, supěl a těžce dýchal, přesto musel vytrvat. Že by to byla práce těch lupičů?
Prostřední část dna šachty se s tupým rachotem roztrhla, vymrštila uvolněné kameny do výšky a odhodila podzemšťana pryč. Trpaslík zmizel v oblaku kostí.
Naproti tomu Sisaroth zajel do díry, která se v chodbě vytvořila, klouzal po lebkách, žebrech a dalších pozůstatcích podobných nešťastníků do propasti. Ta šachta neměla pevné dno!
Tu a tam lépe postřehl stěny, podél nichž padal. Když v nich zahlédl jakousi proláklinu, zachytil se jí rukou a mocně se přitáhl. Pokus se zdařil. Zastavil pád.
Sisaroth si otvor pozorněji prohlédl.
Měl štěstí, ukázalo se, že to je nějaká chodba, do níž může vlézt.
Erupce magického pole, nebo co to vlastně bylo, ho zachránila před smrtí v podobě trpaslíkova meče. Intenzivní kontakt s neviditelnou silou v něm zanechal pocit, že celé jeho tělo je až po konečky prstů nafouknuté k prasknutí. Pryč odsud.
Po čase, kdy se dlouho plazil temnotou, dorazil k širší šachtě, v níž se mohl postavit a narovnat.
Nejdříve zůstal přikrčený k podlaze, opřel se o zeď a zavřel oči, zhluboka se nadechl a vydechl. Bezectní! Co jste si mysleli, když jste stvořili Phondrasôn? Linky vzteku se pomalu rozplývaly, v očích se opět objevilo bělmo, jak poznal podle stahů pod víčky. Celé jeho tělo nebylo nic než jedna jediná bolest.
Otevřel víčka a ve slabém světle, které se i tam šířilo od třpytivých rostlin, si začal prohlížet rány.
Na kůži měl jen pár oděrek, které mu způsobily kosti, o něž se při pádu otřel, naproti tomu rána na noze krvácela čím dál silněji a rameno měl naběhlé a rozpálené. K tomu se družil trýznivý hlad, a především žízeň.
Skutečně, tady je to pravé místo pro zločince, ale ne pro ty, co byli odsouzeni neprávem! Sisaroth se opřel o stěnu, s námahou se zvedl na nohy a vydal se chodbou dál. Bylo mu jedno, kam vede a koho cestou potká, jenom když dostane hlt vody.
Na nohou ho držely sladké myšlenky na pomstu. Zabiju ty, co nás pomluvili a podali o mně a sestře falešné svědectví. Nebudou mít čas ani žebrat o milost.
Na roztřesených, slabých nohách dělal krok za krokem a statečně se belhal vpřed.
Já neumřu! opakoval si znovu a znovu. Když mu ramenem nebo ránou na noze projely vlny bolesti, jenom stiskl zuby.
Najednou zaslechl libozvučný zpěv, který se záhadně vznášel v chodbách. Takhle nedokázala pozvednout hlas žádná barbarka. Takové umělecké dovednosti nemohl dosáhnout nikdo jiný než alfka.
Firûsha! Sisaroth kulhal rychleji. Přichází to přímo zepředu! „Sestro!“ vykřikl, naplněn štěstím. Radost mu doslova dodávala křídla, přehlušila jeho utrpení, takže na bolest, hlad i žízeň rázem zapomněl.
Štola ústila do haly, která byla nepochybně vytvořená uměle. Vycházelo z ní sedm chodeb.
Ať se Sisaroth sebevíc namáhal a napínal sluch, nepodařilo se mu zjistit, ze kterého tunelu píseň zní.
„Firûsho!“ zakřičel do každého z nich. „Firûsho, kde tě najdu?“
Melodie umlkla.
„Bratře?“ zavolala alfka udiveně. „Tady! Já jsem tady!“
Neslyším žádný rozdíl. Zdá se mi, že její hlas vychází ze všech tunelů. Sisaroth zaváhal, nazdařbůh si vybral jednu z chodeb a vkulhal dovnitř. „Vydrž! Hned jsem u tebe!“
