Turecké zrcadlo je literární unikát

Pustit se do čtení šestisetstránkového špalíčku o raném novověku vyžaduje určité odhodlání, ale když už se vám to podaří, připadáte si tak nějak výjimečně, jako kdyby se vám poštěstilo nahlédnout klíčovou dírkou do fantastického světa námořníka Sindibáda.

Román Turecké zrcadlo ve své podstatě zachycuje neustálý koloběh života a smrti, počátku a konce, který tvoří pozadí pro ústřední motiv životopisného příběhu. Ten připomíná kombinaci šlechtických cestopisů v duchu Václava Vratislava z Mitrovic a vyprávění o Robinu Hoodovi. Důležité je překlenout úvodní místopisné údaje a představení osob. Aby vám neunikaly souvislosti, je zpočátku potřeba plné soustředění.

Retrospektivní vyprávěcí postup má charakter memoárů. Stárnoucí hrdina, potomek významného osmanského rodu jménem Ísa, nejprve vzpomíná na své dětství, které provází vyprávění vychovatele Sejfiho. Ten se v mládí zúčastnil slavné bitvy u Moháče a stal se očitým svědkem smrti krále Ludvíka Jagellonského. Malý Ísa vidí v Sejfim velký vzor. Na svět kolem sebe se dívá naivním dětským pohledem, který záhy vystřídá divoký proces dospívání, a potom ještě o něco zběsilejší přerod v pravého muže a bojovníka. Není se co divit, nacházíme se totiž v časech velkých extrémů, kdy osmanští bojovníci podnikali výpravy do nitra Evropy a posílali useknuté hlavy svým vládcům jako důkaz o vítězství. Blahobyt a požitkářství ruku v ruce se zradou a krutostí byly na denním pořádku. Poetické až pohádkové pasáže tedy střídají drsné činy v podobě vražd a loupeživých přepadení. Tomu odpovídá i jazyk, ve kterém není nouze o skutečně peprné slovní projevy. Některému čtenáři může vadit řada cizích výrazů, pro jejichž vysvětlení musí listovat na konec knihy, do slovníku tureckých a arabských slov, než si zapamatuje jejich význam. Pak už čtení ubíhá zcela plynule a cizojazyčná slova jsou spíše kořením. Pro lepší představivost napomáhají čtenáři také dvě ilustrované mapy, na kterých lze podrobně vidět zmíněná místa.

Viktor Horváth dokazuje, že pohled do historie nemusí být jen plochý a nudný. Barvitě popisuje chutě, vůně, předměty i prostředí tehdejší doby, jakým bylo například hlučné tržiště nebo bitevní vřava. Kromě hlavního děje sledujeme také odvěký střet východní a západní kultury i náboženství, který trvá prakticky dodnes. Autor dává čtenáři pochopit význam koránu a muslimské víry celkově. V závěru románu však vypravěč podotýká, že Bible má v sobě stejnou důležitost jako korán: „Moji drazí, moje děti! Věřte zlomenému vrahovi, věřte starému dervišovi: tyto dvě velké Knihy nemají jedna bez druhé cenu!“

Děj knihy prozrazuje obrovský historický přehled nejen o území Maďarska, ale také o celé Evropě a Orientu. Autor nechává ovšem vyniknout hlavně lidský rozměr vyprávění, což mu umožňuje vrátit minulost zpátky k životu. Viktor Horváth je spisovatel a překladatel, který se na univerzitě v Pětikostelí zaměřuje na středověkou literaturu. V předchozích letech vydal své básně, povídky, eseje i několik románů. Za Turecké zrcadlo získal řadu prestižních ocenění.

Ne příliš často se stává, že by se u nás prosadil překladový titul maďarského autora, proto smekám před organizátory vydání knihy a také před jejím překladem, který musel představovat skutečně mravenčí práci. Proto je dobře, že se dostal do rukou odbornice a laureátky řádu za popularizaci maďarské literatury Simony Kolmanové. Doufejme, že se od nakladatelství Větrné mlýny dočkáme podobných literárních zajímavostí i v budoucnu.

Autor: Iva Kulihová