Václav Cílek (* 1955) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, obor geologie ložisek. Přestože se ve své práci zabývá především změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů. Za Krajiny vnitřní a vnější a Makom. Kniha míst byl vyznamenán cenou Toma Stopparda za rok 2004. V roce 2007 získal Cenu ministra životního prostředí „za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie”. V roce 2009 mu byla udělena cena VIZE 97 Nadace Dagmar a Václava Havlových za to, že „svým dílem významně rozšířil lidský obzor, poukázal na méně známé jevy a souvislosti, napomohl včlenit výsledky vědy do obecné kultury a prohloubil alternativy lidského pohledu na svět, kosmos a základní otázky bytí”. Václav Cílek spolupracuje s Českým rozhlasem a s Českou televizí, jako autor či spoluautor vydal přes třicet knižních titulů.
Tato kniha nebyla plánovaná a sám od sebe bych ji nezačal psát, ale přesto na ní lpím. Tak zní první věta z předmluvy k vaší nové knize Věci, které září. Můžete to konkrétněji přiblížit?
Vlastně jsem už ani nic psát nechtěl, ale sešly se mi texty shodou okolností snad ani ne o umění, ale o nějakém tajemství přírody či lidských myslí. Bylo to barevné, kreativní a vnitřně mě tento způsob uvažování a psaní bavil. Bylo to malé zasvěcení.
Co bylo hlavním impulsem k tomu, aby kniha vznikla?
Kniha je jakýmsi salonem odmítnutých textů. Třeba kvůli Slovanské epopeji jsme jeli nejdřív za patriarchou Bartolomějem do Istanbulu a pak na Athosu sbírali bílé mramory. Text k okrovým obrazům Františka Skály zase vychází z mnoha návštěv indiánského a severoafrického skalního umění, a pokud Petrovi Niklovi učarovaly orchideje, tak je namístě ptát se po původu těchto krásných, a přitom nejmanipulativnějších rostlin.
Představte nám stručně obsah knihy. Jak je koncipovaná, rozdělená do jednotlivých částí, jaké fotografie ji doplňují…
Svět poznáváme racionálně skrze fakta a vědu a mimoracionálně pomocí hudby, vizuálních a dalších umění. Kniha začíná textem o putování od Dunaje k Banské Štiavnici a kromě jiného řeší (ale neuspokojivě) otázku, k čemu jsou dobří Slováci. Pokračuje popisem vizuální dharmy v díle nedávno zemřelého Erika Bindera. Jedná se o to, jak vyjádřit jakousi základní dobrotu světa. Pokračuje delšími texty o orchidejích a dávném světě magických představ. Pak se obrací k dílu vizionáře Františka Bílka, ale spíš se jedná o to, jak vize vznikají a k čemu jsou dobré. Poslední delší text se týká Slovanské epopeje Alfonse Muchy, ale víc se mi jedná o zachycení atmosféry kolem roku 1900 a tu zvláštní směs vědy, mystiky a umění, která pomohla, a to i prostřednictvím svobodných zednářů, ke vzniku Československa. Z hlediska obrázků to bude má nejlépe vybavená kniha, protože ilustracemi přispěli Petr Nikl, František Skála, František Bílek, utajený fotograf Ivan Zubaľ z Levic a další lidé.
Jaká je podle vás cílová skupina čtenářů této knihy?
Mám zkušenost, že moje knížky si kupují lidé nějak napříč, od mladých lidí až po naši odcházející generaci. Řeším to podle Maharišiho, že když je člověk medem, tak si vás včely najdou. Necílím tedy na nějakou skupinu, ale na kvalitu textu.
Vnímáte umění jako prostředek k porozumění světu?
Vzhledem k tomu, že jednou z podstat světa je krása, tak ani nevidím žádnou jinou možnost. Ale člověk by měl udržovat rovnováhu mezi racionálním poznáváním pomocí faktů a celým tím okouzlením světem a dílem.
Na svém kontě máte už desítky knih. Čemu bude věnována vaše další publikace, připravujete už nějakou?
Některé knihy píšu z jakési „povinnosti“, že určitá kniha by tady měla být, a jiné knihy píšu pro radost a nechávám vnitřně vyvřít, což je proces, nad kterým mám jen omezenou kontrolu. Rudyard Kipling říkal, že součástí smlouvy mezi ním a démonem psaní je to, že nebude překážet a nebude usilovat o úspěch. Jinak z té první „naučné“ kategorie máme rozepsanou knížku o proměně světa a odolnosti, a to z pohledu jedince, rodiny, komunity i města. Bude to takové širší pokračování knihy Ruka noci podaná.
Text: Kateřina Žídková
Foto: archiv Václava Cílka
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
