Václav Klaus je jednou z nejvýraznějších osobností politické a ekonomické scény po roce 1989. Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické a k ekonomii má vřelý vztah doposud. Studoval také v Itálii a v USA. V roce 1989 se stal federálním ministrem financí, o rok později předsedou Občanského fóra a po jeho zániku stál u zrodu Občanské demokratické strany, kteréž byl 11 let předsedou. Roku 1995 byl jmenován profesorem pro obor financí. Je nositelem desítek mezinárodních cen a čestných doktorátů ze světových univerzit. Činný je rovněž v oblasti literatury. Napsal více než 40 knih a nejnovější z nich nese název Zápisky z nových cest. Prezidentem České republiky je od roku 2003. A co Václav Klaus dělá, když zrovna nepracuje? Od mládí má kladný vztah ke sportu. Býval ligovým basketbalistou, hraje tenis, lyžuje, vyráží na turistické výlety. Loni oslavil své sedmdesátiny a svou aktivitu rozhodně neztrácí.V exkluzivním rozhovoru s prezidentem Václavem Klausem se dočtete o jeho nejnovější knize, o tom kdy vzešla z jeho dílny ta úplně první a jak k tomu došlo, zda má kniha sílu změnit situaci ve světě i to, co plánuje po ukončení druhého období ve funkci prezidenta republiky.
V říjnu 2012 vyšla Vaše nejnovější kniha Zápisky z nových cest. Můžete ji čtenářům krátce představit? Na co se mohou těšit?
Jsou to mé autentické zápisky vzniklé při mých zahraničních cestách. Tu autentičnost zdůrazňuji proto, že to nejsou žádné dodatečně vytvářené písemnosti. Vznikají v den cesty a v průběhu tohoto dne. Nejsou do nich dohledávány žádné následné detaily či moudra. Ještě nikdy jsem do nich nepřidal ani jedinou větu.
První Zápisky z cest vyšly před dvěma lety a staly se nejprodávanější novinkou nakladatelství Fragment za rok 2010. Byl zájem o knihu jedním z impulsů pro napsání pokračování?
Zájem o první Zápisky mne překvapil a potěšil. Nakladatelství jsem jejich vydání spíše rozmlouval, ale ukázalo se, že měli pravdu oni a ne já. Nicméně, tyto mé zápisky z cest nejsou „pokračováním“, píši je pro sebe, pro své nejbližší okolí a i jako náhražku toho, že o mých cestách média téměř neinformují, a nikdy mne nenapadlo, že se stanou „knihou“. Předpokládám, že je při svých zahraničních cestách budu psát dále. To slovo zahraniční říkám s trochou smutku, neboť jsem přesvědčen, že neméně zajímavé by byly zápisky z cest domácích. Ale při nich na žádné psaní není čas.
Jste autorem více než 40 knih, v nichž se věnujete ekonomickým, politickým a společenským otázkám. Jaké jsou reakce čtenářů na Vaše knihy? Jsou spíše souhlasné nebo kritické?
Reakce, které dostávám z osobních rozhovorů nebo z dopisů a e-mailů, jsou vesměs pozitivní. Ty negativní reakce mně tito lidé neříkají a nepíší. Negativní jsou spíše v chatech na internetu. Jistou reakcí jsou i počty prodaných knih a ty nejsou malé. Řada knih je i překládána do cizích jazyků a má Modrá, nikoli zelená planeta vyšla už ve 20 jazycích, počátkem října 2012 dokonce i v čínštině.
Kdy jste se rozhodl napsat první knihu a která to byla?
V roce 1991 mi ke kulatým – padesátým – narozeninám nabídlo jedno nakladatelství, že mi jako dárek vydá knihu. Zdálo se mi to téměř neskutečné, za komunismu nic takového nebylo v mém případě vůbec myslitelné. Dovolil jsem si, a to slovo „dovolil“ používám s plnou vážností, vydat knihu svých ekonomických textů z 80. let, tedy z éry komunismu, bez toho, že bych v těchto textech udělal sebemenší změnu. Za prvé jsem si docela věřil, že jsem nikdy nenapsal nic, za co bych se musel stydět, a za druhé jsem v dramatech tehdejšího transformačního období skutečně neměl sebemenší čas, abych se na tyto texty podíval. Knihu jsem pouze sestavil z článků, které jsem měl k dispozici.
U příležitosti Vašich sedmdesátých narozenin vyšla kniha Václavu Klausovi, do níž přispělo padesát autorů z patnácti zemí světa. Četl jste ji? Jak se Vám líbí?
Ve světě bývá běžné, aby kolegové, přátelé, spolupracovníci, lidé publikující ve stejném oboru připravili ke kulatým narozeninám tzv. festschrift. Já sám jsem do takovýchto festschriftů, vesměs do zahraničí, už vícekrát přispěl. Proto jsem rád, že taková publikace vznikla i u příležitosti mých narozenin. Samozřejmě jsem ji četl. Z 55 příspěvků (více než polovina z ciziny) se mi některé líbí více, jiné méně, někdo to pojal jako skutečný festschrift (jak to dělám já v opačném případě), jiný poslal svůj text o tom, co ho právě pálí či zajímá. Ale tak to bývá vždycky.
Letos v lednu jste obdržel ocenění Český bestseller roku 2011 v kategorii Eseje, úvahy, fejetony za knihu Evropská integrace bez iluzí. O knihu byl tedy velký zájem. Myslíte, že je šance na změnu evropského integračního modelu v takový, který by mohl být pro evropské země přínosnější?
Z této knihy i z jejího ocenění mám skutečnou radost, protože o Evropě je třeba mluvit (spíše než dávat Evropské unii Nobelovu cenu za mír v situaci, kdy je v Evropě dlouhá desetiletí nevídaný rozkol a neklid). Tato kniha má už dnes vydání italské, anglické, bulharské, na stole mám první tři exempláře vydání německého a vedle leží návrh obálky pro vydání španělské. To je pro autora jistě potěšující.Něco úplně jiného je to, má-li kniha nějakou sílu změnit reálnou situaci ve světě či alespoň v Evropě. Takové ambice nemám. Zarputilí obhájci dnešního evropského integračního, sociálně-ekonomického i kulturně--civilizačního modelu žádné námitky neposlouchají a nečtou. Jsou ochotni za pokračování své bezvýchodné cesty zaplatit jakoukoli cenu – s vědomím, že ji neplatí oni sami, ale my všichni, kteří v Evropě žijeme. Přesto věřím, že i tato kniha vede k debatám a to nejen u nás.
Své názory prezentujete nejen v knižní podobě, ale taktéž prostřednictvím přednášek na významných světových univerzitách, konferencích a v různých vědeckých ústavech. Jakým způsobem se Vám myšlenky sdělují lépe – písemně nebo ústně s možností interakce s posluchači?
Nemohu říci, co je lepší či cennější. Píšu rád, ale i rád přednáším a diskutuji. Projevů a přednášek mám za rok obrovské množství, teď v polovině října jsem za necelých deset měsíců roku 2012 už u čísla padesát a to jich ještě do konce roku více než dvacet přibude. Knih je samozřejmě daleko méně, ale pro mne je psaní začátkem, všechny své projevy si pečlivě, dlouhou dobu dopředu připravuji a mnohokrát je opravuji a „piluji“.
Četla jsem, že ve volném čase nepohrdnete beletrií. Které knihy patří k Vašim nejoblíbenějším?
Pohrdnout beletrií je nadsázka, nedovedu si představit, že by to někdo ve skutečnosti dělal. Naopak, už čtu méně nebeletristických knih, na ty nemám čas, v tomto žánru čtu spíše – ale opravdu dnes a denně – články. Beletrii mám na svém nočním stolku pořád. Právě jsem dočetl docela tlustou knihu Hanse Fallady „Každý umírá sám“, která se najednou objevila na našem trhu. Od Fallady jsem asi před padesáti lety přečetl knihy „Občánku, a co teď?“ a „Vlk mezi vlky“ a od té doby jsem se s ním nesetkal. Zemřel v roce 1947 a myslel jsem, že už nic nového nebude, ale tato kniha byla zrekonstruována po jeho smrti. Je to cenná výpověď o tragickém životě v Berlíně v letech 1940-1942. Stojí za přečtení.
Příští rok skončí Vaše druhé funkční prezidentské období. Co plánujete poté? Můžeme se těšit na další knihy?
I když mi to leckdo nevěří, plánuji akademickou činnost v mnou nedávno založeném Institutu Václava Klause, který naváže na mé dosavadní Centrum pro ekonomiku a politiku a bude v americkém slova smyslu „think-tankem“, prostředím analýz, diskusí, konferencí, ale i publikací o naší době. Snad z toho vzniknou i nějaké knihy.
Zuzana Roubíčková
