Kniha přibližuje rozsáhlé dílo Václava Zykmunda, jedné z nejvýraznějších osobností českého umění nastupujících na počátku třicátých let 20. století. Jeho tvorba zasahuje do několika oblastí, zabírá široké pole od vizuálního projevu přes beletrii až k psaní umělecko-historických textů a pedagogické činnosti. Experimentoval v oblasti fotografie, fotogramu, koláže, asambláže, netradičním způsobem užíval kresbu a malbu. Významné jsou i jeho teoretické úvahy a názory na umění, vycházející ze znalosti historických souvislostí. Jeho tvorba dosahuje vnitřní jednoty, i když je názorově značně složitá a vyrůstá z rozmanitých zdrojů. Jeho projev má přirozenou logiku, a přitom po celý život zůstával otevřený novým podnětům. V českém umění minulého století zaujímá stejně důležité místo jako dílo některých dalších příslušníků silné generace, k níž se řadí členové Skupiny 42, skupiny Ra nebo Sedmi v říjnu.