Tato má „válečná sečtělost“ měla i jeden zvláštní „vedlejší efekt“ – donedávna jsem se domníval, že už se patrně neobjeví kniha na toto téma, která by mě mohla něčím překvapit. Pak se mi ale dostaly do rukou vzpomínky Nikolaje Nikulina – a všechno bylo náhle jinak!
... Je 22. června 1941 a německá vojska překračují hranice Sovětského svazu. Jedním z cílů plánu Barbarossa je i dobytí Leningradu, důležitého průmyslového centra, jehož ztráta by pro sovětské velení znamenala katastrofu. Když Němci v září dosáhnou městských předměstí, setkají se s nebývale silným odporem Rudé armády a Hitler se rozhoduje namísto přímého útoku Leningrad obklíčit a jeho obránce a obyvatele vyhladovět. Začíná strašlivá blokáda, během níž od 8. září 1941 do 7. ledna 1944 zahyne hladem půl milionu civilistů. Linie fronty není statická – sovětské pokusy o prolomení německého sevření a snahy Wehrmachtu ještě víc utáhnout smyčku vedou k „opotřebovávací“ válce, jejíž konec se zdá být v nedohlednu...
Za těmito faktograficky strohými a neosobními údaji se pochopitelně skrývají tragické příběhy tisíců a desetitisíců jednotlivců, přímých aktérů hrůzných bojů, které svou intenzitou a brutalitou snesou srovnání se stalingradskou bitvou. Jedním z nich je i mladík s poněkud komickým jménem Nikolaj Nikolajevič Nikulin – když je jako osmnáctiletý poslán bránit Leningrad, navíc na nejnebezpečnějším úseku, je smířen s tím, že mu zůstává pouze několik dnů života. Všude kolem sebe vidí smrt a zkázu, což by ještě nebylo to nejhorší. To, co ho šokuje nejvíc, je nesmyslnost rozkazů, které ženou sovětské vojáky do beznadějných útoků proti německým opevněním, kde umírají po tisících, aniž by jejich smrt měla jakýkoli vojenský význam.
Válečná anabáze Nikolaje Nikulina je nakonec taková, že jako zázrakem přežije nejen krvavá jatka pod Leningradem, ale i ostatní boje, jichž se následně účastní a doputuje s triumfující armádou až do Berlína. To, co na této cestě prožil, jej zbavilo jakýchkoli iluzí o „hrdinné vlastenecké válce“, jak je posléze vítězství nad fašismem prezentováno. Navíc jej sužuje posttraumatický syndrom a když se zamýšlí nad tím, co by mohlo být lékem na děsivé přízraky, které ničí jeho duši, přijde na spásnou myšlenku – začíná psát své válečné vzpomínky.
Nejsou to „obvyklé“ paměti – od těch se Nikulinovo vyprávění liší jak formou, tak obsahem. Jde spíše o útržkovité postřehy epizoidního charakteru, které autor „vytrhává“ z hloubi své paměti a bez zjevné souvislosti klade na papír. Tyto zápisky ostatně nebyly určeny pro veřejnost – jak již bylo zmíněno, sledovaly ryze terapeutický účel a jejich „protistátní“ zaměření nedávalo za sovětské éry sebemenší naději na publikování. O to víc si musíme vážit toho, že přes všechny peripetie osudu Nikulinova kniha s názvem V první linii spatřila světlo světa.
Hodnocení
Napsat hodnocení knihy je prakticky nemožné – neexistují totiž natolik výstižná slova, aby se jimi mohly recenzechtivým čtenářům přiblížit všechny ty hrůzy, kterými si autor musel projít. Takže závěrem nezbývá nic jiného než ono lapidární: Přečtěte si to!
Autor: Jan Hofírek
