Jste úspěšnou spisovatelkou, povězte nám, jak jste se dostala k psaní? Byl to váš sen?
Je potřeba moci psát: musíte mít čas, volné hodiny před sebou, a já ten čas neměla. Vychovávala jsem děti a pracovala. Ráno jsem vstala a odvedla děti do školy. První román jsem psala patnáct let! Najít čas na dokončení mi trvalo opravdu dlouho. Bylo nutné vyčkat až na správný okamžik, abych mohla psát. To, co jsem zažila díky knize Vyměnit vodu květinám, je něco, o čem jsem snila celý život. Být svobodná a nezávislá díky jedné románové postavě. Mít možnost z toho žít a vědět, že budu moct psát až do konce života. Nevím přesně, kolik knih vychází denně ve Francii, ale je to úplně šílené a já patřím k těm šťastným autorům, kteří se od roku 2019, od mého druhého románu, drží na vrcholu žebříčku prodejů.
Vaše romány jsou plné lidskosti, jsou dojemné, teskné, tajuplné i napínavé. Kde sbíráte inspiraci pro tvorbu?
Inspirace pro každou knihu přišla úplně jinak, ale pokaždé vycházela z nějakého místa, osoby nebo události, které jsem považovala za důležité a zajímavé k rozvinutí. U knihy Vyměnit vodu květinám to bylo tak, že jsem navštívila jeden malý hřbitov v Normandii. Měla jsem na sobě příliš velké boty, tak jsem si sedla na hrob rodičů svého partnera a boty jsme si s partnerem vyměnili. Když jsem se vrátila domů, napadlo mě, že by bylo hezké napsat knihu o správci hřbitova. V knize Zapomeňte na neděli jsem zase chtěla mluvit o mládí a stáří, o tom, co mohou starší lidé přinést mladším a naopak.
Představte nám svou knihu Zapomeňte na neděli.
Je to původně novela, kterou jsem napsala na přelomu let 1999 a 2000. Je to příběh páru, Hélène a Luciena, vyprávěný rackem. Čas šel dál a já jsem v sobě tento příběh nosila ještě velmi dlouho a pak v roce 2007 jsem se rozhodla do příběhu ponořit hlouběji a přidat k němu pečovatelku, z níž se stane Justine. Ta bude vyprávět příběh Hélène, Luciena a racka. To byl výchozí bod. Potom jsem dlouho spolupracovala s jednou mladou ženou, která pracovala se staršími lidmi. Četla jsem jí úryvky a ona mi vyprávěla o každodenním životě v domově pro seniory. Na základě jejího vyprávění jsem pak rozvinula zápletku, milostný příběh mezi Hélène a Lucienem, vykreslila další obyvatele domova a také vystavěla příběh této mladé pečovatelky. Otec mých dětí je fyzioterapeut. Hodně pracoval se starými lidmi v domovech pro seniory, a když přišel po práci domů, vyprávěl mi o tom, co prožil. Vlastně už od mládí mě fascinovali starší lidé. Myslím, že jsou knihovnami, myslím, že než odejdou navždy, měli bychom s nimi vést rozhovory, to je i moje posedlost.
Jste nejen spisovatelkou, ale také fotografkou a scenáristkou. Které z těchto činností se věnujete nejintenzivněji?
Vycházím z filmového prostředí: začínala jsem jako scenáristka. Moje knihy jsou hodně scenáristické, je v nich hodně dialogů, a především často pracuji se scénou, která je velmi vizuální. Je to proto, že vycházím ze scénáře a z fotky filmové scény. Moje knihy nemají daleko k tomu, aby byly filmem nebo aby byly snadno převoditelné na plátno, jsou velmi hutné a plné dialogů. Když píšu, přemýšlím filmově, jako bych držela v ruce kameru a natáčela postavy a jejich rozpoložení v přítomnosti i minulosti. Nevím, jestli to tak dělají všichni autoři, ale já jsem dříve pracovala jako novinářka. Předtím, než se pustím do psaní, pokládám si otázky týkající se věcí, o kterých píšu. Je velmi důležité klást otázky, abych se dozvěděla pravdu o každodenním životě lidí a o situacích, které v knihách popisuji.
Jak vnímáte světový zájem o vaše knihy? Bylo to pro vás nečekané?
Cítím se velmi šťastná, i když slovo „šťastná“ je příliš slabé na to, aby popsalo radost, kterou jsem v posledních letech zažívala. Říkám to zas a znovu – od doby, kdy se román Vyměnit vodu květinám stal mezinárodním, se můj život zcela změnil. Vynesl s sebou nahoru Zapomeňte na neděli, které bylo znovuobjeveno v několika zemích, a dal neuvěřitelnou příležitost knize Tři. Přes všechnu radost samozřejmě cítím obrovský tlak na román, který bude následovat, ale myslím, že je to normální.
Co plánujete dál?
I nadále budu pracovat na svých textech a budu si užívat své rodiny: byla bych ráda, kdybych se mohla dál věnovat tomu, co mě dělá šťastnou, a velmi mě těší, že mé knihy dostávají s každým dalším překladem nový život. V nejbližší době budu navštěvovat další země, abych své knihy představila v jiných jazycích a mohla se potkat se čtenáři mimo Francii. Také píšu další knihu, o které se dozvíte příští rok.
Text: Markéta Bolfová
Foto: Foto: © Pascal Ito
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
