Vladimír Kafka: "Zemřeme, až když si to přejeme."

archiv revue
Život naživo je kniha naplněna autentickými příběhy lidí, kteří za autorovy přímé účasti prožili smrt zaživa. Jejím autorem je Vladimír Kafka, který byl v únoru hostem Domu knihy.

V Domě knihy se v únoru uskutečnila beseda a autogramiáda autora Vladimíra Kafky, který je autorem knihy Minulost je mrtvá a nyní vydal nový titul Život naživo.

Život naživo je kniha naplněna autentickými příběhy lidí, kteří za autorovy přímé účasti prožili smrt zaživa. Zhoubný proces v těle mnohým z nich umožnil vstát z mrtvých, když předtím překonali sami sebe a povýšili nemoc na dar k rozšíření vlastního smyslu života. Autor otevřeně poukazuje na úskalí a náročnost této cesty, i na neúspěchy, kterým se někdy nelze vyhnout. Přidává vlastní zkušenosti i pochopení smyslu prožitého a ukazuje, jak je možné nemoc, která je signálem k probuzení, odvolat a použít pro život.

Vladimír Kafka je akademický malíř, léčitel a tvůrčí osobnost. V minulosti vydal svou první knihu Minulost je mrtvá, život začal právě teď v roce, který měl být začátkem změny. Věnoval se v ní změnám, které nastanou po magickém datu 21. 12. 2012. Autor knihy se na rozdíl od jiných nedomníval, že v ono magické datum dojde k obrovské katastrofě. O knize tvrdil: „Mým hlavním cílem při psaní bylo, aby působila lidsky.“ Nyní přichází s novým titulem Život naživo.

Máte nějaké slovo, které by vyjadřovalo to, co vlastně děláte? Záměrně se vyhýbám slovu léčitel...
To slovo léčitel je název pro někoho, kdo opravdu léčí, kdo pracuje s bylinkami, vytváří lektvary. Těchto lidí si vážím, ale to já nejsem. Já pracuji s člověkem v tom neviditelném prostoru.

S jakými předsudky se nejčastěji setkáváte?

Ani bych to nenazval předsudky. Spíše je to překvapení. Je to jiné u žen a u mužů. Když přijde muž, má nějaký problém a když je nemocný, bere to tak, že je nespravedlivě potrestán. U ženy je to jiné, žena je rozhodnutá žít, kdyžto chlapa musíte přemlouvat, aby žil.

Jak probíhá to získání těch lidí, aby k vám měli důvěru?
Osobní kontakt je nejdůležitější. Při první návštěvě si tak dvě hodiny povídáme, já toho člověka musím poznat, řekne mi svůj příběh. Přišel i člověk s diagnózou, kterou vůbec neměl. U každého člověka je to různé. Návod na léčení neexistuje.

Jak dalece pracujete s psychosomatikou?
Psychosomatika je vztah k sobě. S tím se setkávám velmi často. Když se zeptám jakéhokoliv lékaře, co je psychosomatika, tak je ticho. Mě spíše zajímá neviditelný prostor a ten viditelný prostor, kterým je náš organismus. Zajímá mě přenášení informací z neviditelna do viditelna.

Vy v knize zmiňujete, že smrt je věc rozhodnutí. Je pravda, že každý, kdo umírá, se musel vnitřně rozhodnout, že umře?

Jsem přesvědčen o tom, že zemřeme, až když si to přejeme. Pracuji se smrtí skoro 25 let. Tu smrt často vidím a opravdu umíráme až tehdy, když si to přejeme.

Pracujete i s lidmi, kteří nemají teď akutní problém, ale cítí, že potřebují nakopnout jiným směrem?

To mě baví nejvíce. Takový člověk přichází z určitého důvodu a taková práce mě opravdu baví.

Jak dlouho býváte v kontaktu s lidmi, se kterými probíhá léčení nebo směrování?

To je různé. Záleží na věku, na pohlaví. Nejdéle to trvalo 8 měsíců, když se klient dostal z této těžké nemoci.

Takže se bavíme o onkologických pacientech?
Ano, především.

Dalo by se říct, že jsou onkologická onemocnění produktem nějaké konkrétní emoce nebo konkrétního vzorce chování?
To jistě, ale těžko bych to popisoval. Velkou roli tam hraje strach, výchova od rodičů, politiků, školství. Nechci být negativní, ale těch demagogií, kterým podléháme, je více. Zapomněl jsem i na manželství.

Jaké máte zkušenosti s lékaři, jako s partnery při léčbě?

Já mám přátele mezi lékaři, znám je už od malička. Vedeme různé debaty, říkáme si věci na rovinu. Když onemocní, chodí ke mně, což je legrační.

Setkal jste se s tím, že by vás lékaři vymlouvali pacientům?
Ne, naopak. Je zajímavé, že poslední dobou mě lékaři doporučují svým pacientům. To je obdivuhodné a já před nimi smekám. A těch lékařů je stále víc a víc.

Můžete nám dát radu, jak co nejlépe podpořit své blízké, své děti, aby se sebou chtěli něco dělat?
Osobní příklad. Vychováváme děti především tím, jak se sami chováme. To je ten opičí syndrom, děti dělají to, co vidí ve svém okolí.
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština
Život naživo
Čeština

Život naživo

3.7 3
299 245
IHNED odesíláme
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Jaké zajímavé knižní novinky můžete tento měsíc najít na pultech knihkupectví?
Upečte si spolu s Josefem a Terezou klasické narozeninové dorty, vynikající řezy na plech nebo jablečné koláče, ale i výzvy v podobě žloutkových věnečků a bezlepkového chleba. Třeba se právě vy stanete výhercem jedné ze 2 kuchařek, které máme připravené v naší soutěži.
Prémiový obsah
číst více
„Některé rány se nikdy nezahojí. Některé rány se nikdy nezacelí, nikdy se nezajizví. Ale čím jsme od těch ran dál, tím snáze se dokážeme usmát.“ – citace z knihy, str. 140 –