Vlastimil Vondruška se narodil v Kladně (1955), po absolvování gymnázia vystudoval obor historie a etnografie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, vědeckou aspiranturu v Československé akademii věd ukončil v roce 1982. Působil v Národním muzeu v Praze a je autorem řady výstav. Od roku 1990 se věnoval podnikání, publicistice a literatuře. Společně s manželkou Alenou (je rovněž publicistka a spisovatelka) založil sklárnu Královská huť v Doksech, kterou provozoval do roku 2009 (za tuto činnost získal ocenění ministra kultury ČR). Od roku 2009 se věnuje výhradně spisovatelské činnosti. Kromě literatury patří mezi jeho zájmy především horolezectví (aktivně se mu věnoval více než 20 let). Dnes se věnuje spíše rekreačním sportům a fotografování. Vlastimil Vondruška je literárně činný už od mládí. Dosud publikoval více než 50 vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, 20 knih vědeckých a populárně naučných a více než 50 historických románů pro dospělé a několik i pro mládež. Jeho knih se prodalo už více než 1 milión. Mezi nejúspěšnější se řadí Přemyslovská a Husitská epopej.
Pátý díl Husitské epopeje začíná klíčovým zlomem v zápase mezi katolíky, kteří se snaží o návrat ke starým pořádkům, a kališníky, vedenými mladým Jiřím z Poděbrad, který obsadí Prahu. Doba klidu končí a rozhoří se domácí válka. Mladý Ladislav Pohrobek dospívá a ujímá se českého královského trůnu. Jenže záhy umírá a po složitém diplomatickém zápase se novým českým králem stává Jiří z Poděbrad. Proti Čechám se formuje nová nepřátelská koalice. V tomto prostředí postupně odcházejí ze světa pozemského příslušníci prvních generací rodu Prokopů a na jejich místo nastupují jejich děti. Vyprávění nás opět zanese do Prahy, na Tábor i Písek, do Plzně a dalších měst, ale také na rožmberská a poděbradská panství a rovněž do Horních Uher.
V minulých režimech byli husité velmi ideologicky probíráni. Dochovaly se do dnešní doby nějaké fámy o husitech?
Samozřejmě, že fámy bují nadále. Stačí se podívat do kterékoliv učebnice dějepisu. Historie je věda značně zidealizovaná a vždycky to tak bude. Představa, že vytvoříme objektivní historii je nemožná, jelikož ji vždy vykládají lidé. Husité byli v 18. století prohlášeni za antikristy. Na počátku 19. století si obrozenci brali husity jako klín v boji proti Němcům. Husitské období je jedno z nevýznamnějších v našich dějinách, i když pomineme to, zdali pravdu měli nebo ne.
Je nějaká osoba, na kterou jste se těšil ještě předtím, než jste začal vůbec psát?
Pro mě nejsou dějiny individuálním příběhem jednotlivců, ale je to poslání doby, nějaký spojitý proud, který má logiku a plyne. Těšil jsem se na to, až budu psát o Janu Husovi. Nebyl jen skvělým kazatelem a teologem, ale byl to normální člověk, který chodil do hospody, rád jedl a podobně.
Ve vaší knize se jeden z učňů dostane až do Benátek. Na kolik to byl jiný svět oproti naší Střední Evropě?
Alpy vždy rozdělovaly Evropu a pak také Karpaty rozdělovaly západ a východ. My jsme podle tohoto členění patřili na západ.
Když píšete takto rozsáhlé dílo, vedete si nějakou evidenci postav nebo to máte všechno v paměti?
Já jsem byl kdysi přesvědčen, že mám velice dobrou paměť. Jak člověk stárne, tak se mi najednou stávalo, že mě žena po přečtení mého rukopisu upozornila, že sklepnice se na začátku jmenuje Barborka a na konci Magdaléna. Takže jsem pochopil, že jsou určité hranice, kde už se na paměť spolehnout nemohu. Takže u větších děl už si vedu evidenci, abych měl přehled o postavách.
Na vašich knihách miluji ten všednodenní život. Detaily ze všedního středověkého života a podobně. Jak získáváte tyto informace?
Já jsem historii studoval a mou specializací byly dějiny všedního života. Celý život si různé informace shromažďuji a dost těžko se tyto informace hledají. Snažím se o to, aby byly informace věrohodné, ale nejde na sto procent podchytit realitu dané doby. Píšu tak, jak to podle mě mohlo v dané době vypadat. U literatury vždy berte na vědomí, že je to určitý způsob stylizace.
Co bychom si my mohli vzít od středověkého člověka?
Je toho hodně. Naši předkové se museli chovat racionálně a pragmaticky. Žili ve složité době, kdy jim nikdo nice nedaroval. Nikdo je nevodil za ručičku. Já si myslím, že bychom se měli ponaučit v tom, že bychom měli v první řadě zajistit prosperitu naší země a našich potomků.
Vy nechcete psát příběhy, kde by byl hlavním hrdinou nějaký zločinec, ale že chcete čtenářům předávat hodnoty a ne jim je brát. Jaké hodnoty byste tedy rád čtenářům předal?
Původním smyslem umění bylo dávat lidem naději víru. Navzdory všem strastem je život krásný a stojí za to ho žít. To jsou hodnoty, které bych rád předával. Každý máme dost svých starostí, ale od toho jsou tady příběhy a umění.
Můžete nám prozradit něco o vašich horolezeckých zkušenostech?
Teď už jsem horolezec ve výslužbě. Horolezectvím jsem se začal zabývat na vysoké škole, hodně jsem trénoval a v zimě jsme spali třeba na kolejích na balkoně, abychom byli otužilí. Horolezectví jsem se věnoval asi 20 let a přežil jsem ho, byť jsem občas zažil ošemetné situace. Letěl jsem jednou v lavině, vypadl jsem z převisu a spadl jsem na hlavu. Po nějaké době jsem dokonce lezl i se svým synem, ale pak přišly úrazy, ztloustl jsem a teď už samozřejmě nesportuju.
Besedu moderovala: Sandra Procházková
Foto © Lucie Straková
