Na literárním nebi vyšla nová hvězda, a to ne ledajaká - přímo oslnivě zářící kometa. Ne, nerad používám otřepaná klišé a nabubřelý sloh, ale právě nějak takto na mě Dörte Hansenová svým románem Starý kraj zapůsobila. A když uvážíme, že se jedná o její vůbec první knihu, je to o důvod víc k nadšenému přivítání této pozoruhodné ženy do stavu spisovatelského...
Podle ohlasů z autorčiny vlasti se její literární debut těší velikému zájmu čtenářů, což je u tématu, jímž je mimo jiné útěk Němců ke konci 2. světové války z Východního Pruska na západ, vcelku pochopitelné. Toto historické trauma, kdy za zvěrstva wehrmachtu na území Sovětského svazu jako první pykali právě obyvatelé této nejvýchodnější výspy hroutící se Třetí říše, je dodnes v Německu živé a bolestné. Ovšem sama tato skutečnost by jistě nemohla být důvodem mimořádné obliby Starého kraje, kdyby se zároveň nejednalo o román, který se od knih podobného zaměření něčím zásadním odlišuje. Co je ale tím „něčím zásadním“?
Tady se – jako recenzent – dostávám do hodně složité situace, protože jsou mi jasné dvě věci. Tou první je evidentní výjimečnost tohoto románu – ta je nepopiratelná, resp. čtenář ji jakýmsi šestým smyslem cítí a vůbec o ní nepochybuje. A tou druhou pak vědomí, že nějak zachytit, vyjádřit, reprodukovat toto během četby cítěné a po jejím přečtení definitivně stvrzené vědomí exkluzivity Starého kraje prostřednictvím recenze nebude věru žádná procházka růžovým sadem. Spíše velká výzva, přičemž spolehnout se mohu toliko na určité zkušenosti a snad i intuici, získané dosavadním recenzováním a pak už jen čekat, jaký bude výsledek...
Možná je dobře, že Dörte Hansenová „čekala“ na svou první knihu tak dlouho. Nebylo to totiž čekání na Godota, ale zcela jistě pozvolné shromažďování roztroušených střípků dávného obrazu, citlivé sbírání kousků rozdrobené minulosti a usebrané promýšlení, jak nejlépe zasadit své sdělení do historických kontur, neboť jakkoli nadýchaná je pavučina příběhu, ten spočívá – a nelze mu jinak – na „hrubé záplatě“ vezdejšího bytí, ať už jej definujeme jako „malé“ či „velké“ dějiny, německý osud nebo národní prokletí.
Je patrné, že Hansenová (kromě právě zmíněných dvou rozměrů svého románu) cítila potřebu vnést do něj ještě něco navíc, nějaký další rozměr a to se jí vskutku podařilo. Tam, kde jiní spisovatelé nezřídka upadají do osidel mnohomluvné snahy o dosažení jisté „naléhavosti“ či buditelského úsilí o „předání poselství“, autorka Starého kraje se drží základní myšlenky nepřemalovávání skutečnosti, resp. jejího pronikavějšího zdůraznění co možná nejuměřenějšími, ba přímo – lze-li to tak říci – literárně nejasketičtějšími prostředky. Nemám nejmenších pochyb, že se jí to podařilo a nejen to – „trojrozměrnosti“ svého díla dosáhla zcela přirozeně a nenuceně. Nikde tam necítíme nějakou násilnou tendenci lámat věci přes koleno, pokusy vytěžit z jednotlivých motivů víc, než je v nich ukryto, a to dokonce ani tam, kde možná přece jen ještě něco zbylo. Někdy je určitě lepší nechat půdu ležet ladem, nenutit ji k věčnému plození, když odpočinek jí může jen prospět. A právě toto Dörte Hansenová na stránkách svého románu dělá, jakási prapůvodní intuice, vlastní lidem, kteří dospěli k jistému stupni životní moudrosti, jí neomylně vede mysl a ruka vkládá na papír ta jedině správná slova. Bezděčně mě napadá, že napsat takové dílo určitě není možné ve dvaceti letech a znovu si uvědomuji, jak je dobře, když člověk umí čekat...
Jako u každého umění, tak i v literatuře jsme někdy svědky určitého nezamýšleného efektu, kouzla nechtěného. Tak je tomu dle mého názoru i v případě tohoto románu, protože Starý kraj, tento skvělý „trojrozměrný“ román, má v sobě přes všechna „navíc“ navíc ještě něco, co se vzpírá jakýmkoli definicím a co lze popsat jen nepřímo. Pokusím se tedy o to příkladem z fyziky, kdy klasický model reality, kterým je trojrozměrný prostor, se pod novými objevy (kvantová teorie) již dávno zhroutil a hledání dříve bájného čtvrtého rozměru dospělo k pozoruhodným výsledkům. Existuje např. názor, že čtvrtým rozměrem hmoty je... čas!
Co je čtvrtým rozměrem románu Dörte Hansenové, to – přiznám se – nevím. A nejspíš ani vědět nemůžu, protože stejně jako nejsem (co se týká fyziky) Einstein ani Planck, tak ani nejsem literární jasnovidec. Ten „čtvrtý rozměr“ ale u Starého kraje cítím. Vím, že tam je...
Autor: Jan Hofírek
