„Budu v této knize často používat jméno Wakan Tanka. Moc se omlouvám všem ortodoxním katolíkům, klidně si pokaždé dosaďte to naše staré dobré „Bůh“, přesně to tím myslím. Wakan Tanka by snad šlo přeložit jako „Velké Tajemství“. Jméno jsem zvolil z osobních důvodů.“
Jestli budeme mít otevřené supermarkety, a nebudeme mít otevřené kostely, nač ještě žít? Co by na nás řekli jezuité, ptám se, ti, co přijeli do Gran Chaca a založili první reducciones a vydřeli to potem a krví a nechali tam svá těla, pohřbená kdoví kde v bažinách, nebo ti z Québecu, sevřeni mezi Huróny a Irokézy? Co by na nás řekli Jean de Brébeuf a Isaac Jogues? Když nebudeme umírat my, kdo bude?
Ukázka:
Představuji si, že jsem v tolkienovské Středozemi, s městy, kde vlastně nejsou žádné svatyně ani kostely a kde se nepíše o žádných náboženských rituálech, že jsem se ocitl na Zemi v tom letopočtu, který právě teď máme, se státy, které jsou dnes, ale byla by to Země, na které nikdy nebylo žádné náboženství. Žádné chrámy, žádná posvátná místa, žádný Vatikán, žádná Mekka, žádné hinduistické chrámy v Indii, žádné svatyně lovců mamutů. Žádná historie. Žádná inkvizice. Žádné katedrály. Žádné sakrální umění. Žádní preláti, žádní mystici. Žádné předsudky, ani ty špatné, ani ty dobré. Bílá deska. Začínám teď. Věřím, že, aspoň když bychom byli v noci v přírodě, začali o věcech přemýšlet, že by to přišlo, to něco, shora, tak, jak o tom tolkienovští hrdinové tu a tam mluví. Vesmír, který vznikl, vesmír, který zanikne, a v mezičase my, trápící se, milující, šťastní a nešťastní, se tu chvilku, na vteřinku času, na drobek věčnosti potácíme v akváriu vesmíru, než si nás zase hmota stáhne do sebe zpět, než se od narození atomy mého mozku seskládané v hrobě rozejdou zpátky do hlíny. Věřím, že by se nás to dotklo. V absolutně tmavém vesmíru, který je hromadami štěrku poházenými po prostoru, slunce zasvítilo na kalužinu a vznikli jsme. Věřím, že když bychom se v noci dívali na hvězdy, že by nás to proniklo, to cosi, v čem žijeme, pohybujeme se a jsme, to cosi. Že bychom se spontánně začali modlit. Že bychom pochopili, že náš život má smysl, že nejsme produktem biologické náhody náhodného setkání našich rodičů někde na střední nebo v tanečních, ve vesmíru, který bez důvodu vznikl a bez důvodu zanikne, nýbrž že jsme nějak a jaksi chtění, že jsme od věčnosti. Že život je důležitý. Ještě bychom nebyli pohoršeni či pozraňováni od církevních činovníků, protože by zde ještě žádní nebyli.