Záhadná komtesa Beatrix vypráví příběh z časů, pro něž se v Čechách vžil název doba pobělohorská. Bylo to období krutého pronásledování lidí jiného vyznání, vynucené přetvářky, neomalených lží a děsivých represí, jež jsou v našich dějinách vždy nerozlučně spjaty s vládou cizinců. Na osudech šestnáctileté dívky, komtesy Beatrix, a jejím nikdy nekončícím „věčném útěku“, důvěrně poznáváme poměry, jaké v naší zemi vládly na počátku 17. století: všude kolem podezírání, šikanování, a především naprostá bezmoc, beznaděj a perpetuum silentium „na věčné časy“. Přesto i v těchto dobách temna si dokázaly najít cestu ke světlu takové vzácné úkazy, jako je láska, soucit či vědomí lidské sounáležitosti. Polyxena z Lobkovic, katolička tělem i duší, žena nejvyššího kancléře Českého království Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, neváhá podat pomocnou ruku těm, kdo to zoufale potřebují, ať jsou to katolíci, anebo protestanti. Její odvaha, s jakou po léta skrývá svou chráněnku Beatrix, dceru vůdce protestantských rebelů hraběte Jindřicha Matyáše Thurna, nicméně přináší lobkovickému domu řadu nesnází. Útěky z Ledče do Prahy, z Prahy do Vídně, z Vídně na roudnický zámek a do Drážďan – někdy doslova v hodině dvanácté –, představují dramatický osud Marie Magdaleny z Thurnu, vystupující zde jako dcera Evy Eusebie z Lobkovic pod jménem komtesa Beatrix. Náhlý převrat a naděje na svobodnější život, která vydržela opět jen několik měsíců na přelomu let 1631/32, nám též připomínají leccos z našich moderních dějin. Není pravda, že historie se opakuje jen jako fraška. Naopak, v Čechách se historie s malými obměnami zopakovala o tři sta let později jako tragédie širších rozměrů, než Čechám přinesla porážka na Bílé hoře v roce 1620.