Komorní rodinné drama z pera spisovatelky, která se stala mezinárodní bestselleristkou už před druhou světovou válkou a musela bojovat proti předsudkům spojeným s „ženským psaním“ dávno před Elenou Ferrante.

Hlavním tématem deníkového románu je psaní. Psaní jako akt osvobození, sebepoznání, kontemplace i revolty.
Románová protagonistka a vypravěčka Valeria pracuje jako úřednice, má spolehlivého manžela a dvě děti, které se chystají opustit rodné hnízdo. Ocitáme se v Římě roku 1950: čas psaní deníku odpovídá době, kdy text vycházel časopisecky. Zdánlivě banální úvod, v němž jde Valeria manželovi pro cigarety do trafiky, kde si z náhlého popudu koupí „zakázaný“ sešit v černých deskách (zakázaný, protože v neděli se směly prodávat jen tabákové výrobky), odstartuje hrdinčinu cestu k sobě samotné, k reflexi každodenní rutiny a její konfrontaci s vlastními touhami a sny. Valeria nejen že nemá „vlastní pokoj“, řečeno s Virginií Woolf, ale nemá ani kam ukrýt svůj deník a v zaběhnutém rodinném provozu musí složitě krást čas pro sebe a svoje psaní, na němž postupně začne být závislá. Konfrontuje se s tradicionalistickou matkou i pokrokovou dcerou a uvědomuje si, že v životě, k němuž ji vychovali a předurčili, je nešťastná. Není přitom z rodu bovaryovských hrdinek, nechce být obětí literatury, nýbrž – byť si to plně neuvědomuje – autorkou.

Zakázaný deník nejprve vycházel od prosince 1950 do června 1951 v týdeníku La Settimana Incom illustrata, což ho možná neprávem zaškatulkovalo mezi fejetonové romány. Knižně ho pak vydalo nakladatelství Mondadori roku 1952.