Jak jste se vy dva seznámili? Tohle je zásadní otázka pro každý pár. Odpovědí je pak obvykle nějaký sladkobolný příběh o tom, jak je do zadnice trefil Amorův šíp. V mém případě to bylo trochu jinak (no dobře, ne tak úplně). Procházela jsem luxusní čtvrtí Beverly Hills a hledala někoho, kdo by si mě vybral za nevěstu, víte, někoho, na koho by žárlil můj osudový muž, který mi právě dal kopačky. Dusal kolem bloku jako nějaký krásný zlobr, mumlal si něco o nepovedené obchodní transakci a snažil se z toho vykroutit. A v ten moment jsme na sebe narazili. Nekonalo se žádné jiskření. Ani náznak rozkvétající lásky. Vzápětí jsem si ale uvědomila, že se cpu brambůrky a guacamole zdarma a poslouchám, jak mi ten chlap líčí všechny svoje problémy, které ho vedly k vyslovení té smělé žádosti… Chtěl, abych byla jeho Vivian Wardová, víte, z Pretty Woman – ovšem bez toho skotačivého chování. Mluvili jsme o bydlení ve vile, společných schůzkách s další dvojicí a o předstírání, že jsme do sebe bezhlavě zamilovaní… a zasnoubení. Dovedete si to představit? Taková drzost! Jenže lidé dělají šílené věci, když jsou zoufalí. A já zoufalstvím přímo čpěla. Takže jsme uzavřeli dohodu. Udělala jsem ale jednu velkou chybu… velikou… obrovskou? Nešťastnou náhodou jsem se do Huxleyho Canea zamilovala.