V posledním desetiletí 13. století se Václav II. stal nejmocnějším evropským panovníkem. V Žebrákovi se stříbrnou holí autorka vylíčila jeho rozporuplnou osobnost, která se projevovala opatrností, úzkostlivostí, předvídavostí a zároveň chorobnou ctižádostivostí a obrovskou touhu vyrovnat se svému legendárnímu otci Přemyslu II., kterého na vrcholu své vlády překonal a dosáhl pro České království více než on.

Panování Václava II. v letech 1291-1304 patří k nejúspěšnějším údobím českého království. Václav na rozdíl od svého otce Přemysla nebyl nikdy mužem meče, jeho zbraní byla síla ducha a diplomatická obratnost. Bez války a krveprolévání spojil svou zemi s Polskem v mohutnou říši a ke dvěma královským korunám připojil pro svého syna i třetí uherskou. Čas jeho vlády je dobou politických intrik a nesmírného růstu bohatství Čech po objevení ložisek stříbra v Kutné Hoře, které bývá srovnáváno se zlatou horečkou v Kalifornii. Postavu Václava II. vykreslila autorka jako výjimečnou a rozporuplnou osobnost, propadající erotické náruživosti, chorobné ctižádosti a touze vyrovnat se legendárnímu otci, ale také jako rozvážného a předvídavého panovníka, jenž svou nebojovnou taktikou uštědřil zdrcující porážku římskému králi Albrechtovi při obraně Kutné Hory. Historickou látku autorka čerpala i z první česky psané kroniky takřečeného Dalimila, jenž vystupuje mezi hlavními postavami románu a pro čtenáře je rozkryta jeho záhadná anonymita vzdělance a umělce blízkého trůnu.