Proč jste se rozhodla, že vydáte diář?
Sháněla jsem poslední rok diář a chtěla jsem se přesunout od kroužkového ke knižnímu, jednoročnímu. Nemohla jsem najít diář, který by mi vyhovoval a měl dostatek místa na moje seznamy, úkoly, poznámky. A jelikož mě moji kamarádi mají za organizačního maniaka a někoho, kdo si tyto věci umí dát do pořádku, tak mi z několika stran přišla pobídka: Co kdyby sis vytvořila vlastní diář? Tady se zrodila myšlenka a zbytek už se rozběhl po schůzce s nakladatelstvím Slovart.
Používáte vy sama diáře? Co všechno si do nich zapisujete?
Ano, samozřejmě svůj diář využívám a koukám do něj jednou až dvakrát denně. Zapisuju si veškeré výdaje, organizační a plánovací záležitosti, seznamy. Já si opravdu do svého diáře zapisuju každý můj krok. A co v něm není, to neexistuje.
Co v diáři podle vás nesmí chybět, jakým typům dáváte přednost?
Dávám přednost diářům, ve kterých je dostatek místa pro vlastní tvořivost, pro to, co si tam chcete napsat vy. Nemám moc ráda diáře, které vám dopředu určují, kde si budete psát úkoly, kde si budete psát cvičení atd. Diář se jmenuje Můj diář proto, že je to diář každého z nás. A je potřeba v něm mít dostatek místa pro ty vlastní věci.
Proč by si někdo měl koupit právě ten váš? Čím je výjimečný?
Určitě tím, že je tam dostatek prostoru. Myslím si, že je výjimečně krásný, má opravdu nádhernou grafiku i materiál. Pro mě je výjimečný i tím, že je to můj první diář a je to v Česku jeden z mála diářů od sportovkyně. Je plný tipů a rad pro každodenní záležitosti, od cvičení či vaření až po finance.
Sama prý diáře balíte a rozesíláte lidem?
Zrovna teď jsem odeslala dva balíčky. Mám několik diářů ze speciální edice a rozesílám je z domova. Samozřejmě ne všechny, ostatní prodávají v knihkupectvích, ale asi 500 jich s podpisem a věnováním posílám sama. Speciální edice je se samolepkami a s tužkou, na které je můj podpis, což byl můj nápad. To mi zase tolik času nezabere, je to takový můj relax.
Jste bývalá tenistka, neuvažovala jste třeba o vydání autobiografie?
O té jsem neuvažovala. Myslím, že tenisový život je zajímavý, je tam spousta věcí, které se ven nedostaly, ale upřímně si myslím, že některé věci by se ven dostávat neměly a že každé zaměstnání má svoje slunné a stinné stránky. A mně se na tenise líbí, že lidé vidí výsledky, výhry, úspěch a radost z něj. Nemusíme každému říkat, co za tím všechno bylo. A nepovažuju se za takovou legendu a tenisovou ikonu, zejména v tom našem českém tenisovém rybníčku, abych zrovna já vydávala autobiografii. Ale co není, může být. Nikdy neříkej nikdy. Takže kdyby mě někdo oslovil, tak asi neodmítnu.
Když už jsme u knih… Vaší dceři jsou dva roky, jaké jí čtete knížky?
Čteme knížky každý večer, je to náš rituál po koupeli. Zatím nás baví knížky se zvířátky, většinou je čteme v angličtině (nebo já je spíše komentuju, než čtu), abychom aspoň jednou za den my dvě mluvily anglicky. Dcera jinak mluví anglicky s tatínkem a já přes den funguju v češtině, protože je to praktické a rychlé. Nicméně to máme jako rituál, že se u knížek bavíme anglicky nebo italsky.
Text: Kateřina Žídková
Foto: © Vladimír Šigut
