Pozval mne na rande cizí muž. Taková věc se mi už stává málokdy. Jak mne to pozvání překvapilo, začala jsem se těšit. Ty představy. Plány. Sny. Prostě zábava.Druhý den mne schůzka začala mírně děsit. A den třetí? To už jsem vymýšlela vhodnou výmluvu, proč nikam nejít. Protože co by mne vlastně mohlo čekat? Co nového? Něco, co jsem ještě nezažila? Nevyslechla? Neviděla? Těžko. Že?
Velice podobně si připadám, když sedím doma nad prázdným papírem. A když je zadání „Povídka o sexu“, je negativní emoce ještě trošku vyšší.
Mohlo to být tak před deseti lety, tedy jistě před mojí dcerou, v té době jsem zabsolvovala jakousi literární konferenci. Vzpomínám, jak jsem se plna tehdy ještě čerstvých vysokoškolských tezí o literatuře, stejně mezi tu levicovou intelektuální elitu absolutně nehodila. Někdo se zeptal, jaké že texty to vlastně píšu. Tiše. Za mými zády. „Ona píše o sexu.“ Odpověděla mu hezká, brýlatá čtyřicítka. Dikcí podobnou větě „ona krade ve školce“. Vztekat jsem se tenkrát začala. Pochopitelně. Nikdy jsem totiž ten pocit neměla. Vždy jsem své povídky schovávala za texty o vztazích…
Cestou na hory jsem si neprozřetelně pustila audioknížku Bestiář. Byla jsem v autě sama. Málem jsem narazila do stojícího kamionu. Já totiž i v posteli mlčím. Neumím mluvit. Stydím se. A když jsem svůdným, chraplavým hlasem Jitky Čvančarové slyšela slova, která jsem sama napsala, myslela jsem, že se propadnu rovnou na dálnici.
Nejhorší zážitek však mám ze zimního Ostravského čtení. Napsala jsem snad jedinou povídku, o které i jako autor znám, že je ryze sexy. Snad až na hranici pornografie. Tedy pro citlivku mého typu. Jenže já zapomněla.
Nevím, někteří autoři se ke svým textům vracejí. Já je sotva poznám. Knihkupectví bylo plné žen. Byla tam také moje devítiletá dcera, seriózní pan řidič, který mne tam s úctou k autorům – jakýmkoli – dovezl, a hezký Petr M.
Ten text mi připadal neškodný. Přijatelně dlouhý. Zápletku obsahoval. Dokonce i pointu. Ideální. Vzpomínám, došla jsem zhruba ke slovům „klečela u jeho nahých boků“, nebo tak nějak. Dál to nešlo. Vážně ne. Rudé uši. Možná i nos. Můj. Ne, neutekla jsem z toho knihkupectví. Ale jak vděčná jsem byla, že knížka obsahuje i ryze feministické texty.
Dnes je velmi módní knížky o sexu kriticky zatracovat, čtenářsky velebit. Ale umíte si představit ty ubohé autorky? Jak doma sedí, mezi milkou a marlborama a tiše přemýšlí, co by tak ještě šlo zažít. Zajímalo by mne, jestli se Erika Mitchell při psaní třetího dílu Šedi necítila podobně jako já při odmítání onoho rande. Totiž, ono číst v posteli, po uspání dětí, o sexu je jistě dobrá, manželství tužící kratochvíle. Ale psát o sexu, to je někdy pěkná svízel.
