Afrika je v autorčině pohledu v mnoha ohledech místem bídy, beznaděje, úpadku. Z toho se rodí touha mnoha Afričanů odejít do Evropy a začít zde nový život. Tento pohled zbavený iluzí a folklorního nánosu je bolestný, ale cenný snahou lacině nemoralizovat, nýbrž hledat vysvětlení.
Součástí knihy Jiná Afrika jsou nově vepsané glosy velvyslankyně Evropské unie v Namibii Jany Hybáškové a zasvěcený úvod afrikanisty Luboše Kropáčka. Kniha je doplněná o řadu fotografií.
Kolikrát jste vlastně celkově navštívila Afriku?
Ani nevím. Do Afriky jsem začala jezdit ještě jako mladá, když jsem pracovala v rozhlase a měli jsme spoustu posluchačů z Afriky. Takže jsme tam několikrát jeli a vždy to bylo spojeno s různými dalšími aktivitami.
Afrika je velice různorodý kontinent. Dalo by se říct, která oblast vám byla nejbližší?
Ty oblasti se od sebe samozřejmě liší. Nejen zeměpisně. Já jsem měla hrozně ráda Alžírsko, je to opravdu krásná země. Ale je to těžká otázka. Egypt je taky strašně krásná země, i když jsem nikde jinde neviděla takovou bídu jako v Egyptě.
Jaké předsudky vůči Africe v Evropě přetrvávají?
Žádný mediální obraz o Africe ani v podstatě neexistuje. Psát o Africe není jednoduché, měli by o tom psát lidé, kteří tomu opravdu rozumí. Dobré je číst literaturu od autorů, kteří z Afriky pocházejí.
V knize píšete, že pro lidi v Africe je vzhled měřítkem úspěchu. Platí to ještě pořád?
Platí i neplatí, oni se také modernizují. Dnes už je to trochu jinak a lidé si tam pomalu zvykají na globalizaci.
Tak co je dnes pro lidi v Africe symbolem úspěchu?
Samozřejmě peníze. Ono se to pozná hned, když je tam někdo má.
Změnila se dnes situace bělochů, kteří se provdají do Afriky? Příjme je místní komunita mezi sebe?
Nevím, jestli bych to někomu doporučila. Člověk může mít Afriku rád, ale asi je těžké tam zapadnout.
Jak moc je živá otázka otroctví?
Když jsem v Africe byla na konferenci proti rasismu, tak tam velmi trvali na tom, že by se za toto období měli běloši omluvit.
Co si myslíte, že Afriku v dnešní době nejvíce brzdí?
V současné době hlavně klima. Oni tam žijí ze dne na den. Pak také globalizace. To jsou asi hlavní dvě věci.
Kdyby někdo chtěl zažít Afriku trochu jinak, co byste mu doporučila?
Buď mít hodně peněz a najít dobrou cestovku, nebo být mladý, zdravý a cestovat.
O autorce
Pavla Jazairiová se narodila v Munsteru ve Francii. Dětství trávila mezi touto zemí, kde žila její matka, a Československem, u prarodičů. V 16 letech se do Československa vrací natrvalo. O čtyři roky později nastupuje do Čs. rozhlasu – zahraničního vysílání pro fr. Afriku, odkud po roce 1968 z politických důvodů odchází. Pracuje jako prodavačka, později jako tlumočnice. Přitom se zajímá o rozvojové země a píše (nakl. Orbis, později Panorama). Na pozvání bratra (Holanďana po otci) cestuje především opakovaně do Afriky. Z manželství s Mufidem Jazairi se jí narodili 2 synové Nisan a Martin. Roku 1990 se vrací do rozhlasu jako redaktorka zpravodajství ze zahraničí.
Besedu moderovala: Sandra Procházková
