AP: Na besedách se mě čtenáři ptají, zda jsem s respondenty z knihy Raději zešílet v divočině navázal nějaký vztah. A já říkám, že ano, z řadou z nich jsem se skamarádil. Vy, kteří jste knížku četli, tak si vybavíte Jirku Sedláčka. Je to osmdesátník, který na horské samotě žije přes 50 let a teď je vážně nemocný. Vím to pár dní a telefonoval jsem si s ním a byl to takový ten hovor, který nejde přerušit. Každou chvíli se dostáváte hloubě ji a hlouběji. Já si uvědomuju, jak mi ti lidé vstupují do života a já jim, je to vlastně navázání hlubokého vztahu.
Z knihy se stal fenomén. Jak si to vysvětluješ? Proč si myslíš, že to tak lidi oslovilo? Co se ve společnosti děje, že mají potřebu číst rozhovory s takovými, nemyslím to nijak špatně „outsidery“?
AP: Pro to existuje spousta racionálních vysvětlení, ale já jim moc nevěřím, protože přicházejí ex post. Určitě se dá uvažovat o tom, že nějakou změnu potřebujeme všichni, nemusí ta změna být tak razantní, že zakopeme občanku a odstěhujeme se do maringotky nebo na horskou samotu, ale nějakou potřebu změny asi cítíme mnozí.
Kniha je protknutá autentickou duchovností, která je úplně přirozená, ale přitom není hierarchicky svázaná. Možná to je taky takový rys, který je silný. Je tam samozřejmě příroda a těchto věcí je celá řada. O těchto fenoménech, těchto lidech je spousta dalších dobrých knih. A myslím si, že to slovo „outsider“, které jsi použila, může být klíčem. Ti lidi jsou mistři v prohrách, umí prohrávat, což je velmi nesnadná disciplína. Je snadné prohru popřít, přejít ji, obejít, ale mnohem dospělejší je prohru přijmout a vzít ji jako kvalitu. A nejen jako kvalitu, že se v životě můžeme něco naučit. Ale myslím, že ta prohra nějakým způsobem, kterému zatím nerozumím, je kvalitou sama o sobě. Prohrávat je docela dobré a myslím si, že spoustu drobných proher zažíváme téměř každý den všichni. Tohle je tedy možná něco, co rezonuje jakoby nad plán. Když jsem tu knížku dělal a za těmi lidmi jsem jezdil, tak jsem si toto neuvědomoval. Zhruba rok po vydání knihy jsem se spoustou z těch samotářů v kontaktu a dopadá na mě ta kvalita proher.
I rok po vydání je o knihu zájem. Já jsem se ale setkala i s konfrontační reakcí na knihu. Jeden recenzent řekl, že kniha je parazitování na těch samotářích. Je pravda, že někteří z nich se dokonce dostali do televize, do médií. Jak se jejich život za tu dobu změnil a jak se díváš na tuto výtku, že jsi parazitoval na lidech, kteří žijí na okraji společnosti, a vytěžil z toho bestseller?
AP: Já mám výtky rád. Kdyby nebyly, tak by mi to přišlo divné. Spíš než parazitování je to hluboké kamarádství. Kdybych s těmi lidmi nebyl hluboký kamarád, tak ty rozhovory by vůbec nezačaly, ti lidi by mi na to nekývli. Když odejdete na samotu a zrušíte v podstatě jako někteří z nich svoji identitu pro společnost, tak to, že byste o tom svém životě a postoji někomu vyprávět, je v podstatě paradox. Existence té knihy je paradox. A k němu by nedošlo, kdybychom se s těmi lidmi neměli rádi. Ty rozhovory nevznikaly tak, že jsem tam přijel a řekl: „Hele, já s tebou chci dělat rozhovor“, a začal jsem nahrávat. Předcházely tomu dny poznávání, otrkávání, já jsem toho člověka nejdřív musel najít, dostat na něj doporučení. Mediální ohlasy přišly až po vydání knihy. To, že ten člověk poskytne rozhovor, to není zásah do soukromí, to je pro solitéra drobná věc.
Ti lidé jsou autentičtí a pokud tam někdo přijede, tak jsou schopni ho vyhodit, když je potřeba. A když si s tím člověkem sednou, tak jsou schopní se s ním spřátelit. Ohlas na knihu jsme nečekali. Myslím, že každý z nich s tím pracuje jinak, jsou velmi různorodí.
Tony, jeden z těch samotářů, dnes můj velmi blízký přítel, byl předchozí zimu v nemocnici. Píše nádherné textovky. Já jsem se ho ptal, co se mu stalo a on mi napsal: Jen naprostý idiot může jít po namrzlé cestě s rukama v kapsách. Když ho z nemocnice propustili, tak ho na ulici díky knize poznal cizí člověk. Tak jsme si s Tonym o tom psali a shodli jsme se na tom, že je jednou literární postavou, tak s tím musí dál žít.
Prozradíme, že už chystáš pokračování. Nehrozí, že se budeš opakovat? V čem by ta kniha měla být jiná? Měla by vyjít na podzim v rámci Velkého knižního čtvrtka.
Já jsem vůbec neuvažoval o tom, že bych udělal dvojku, nicméně po vydání té knihy se mi začali ozývat lidi, že ví o někom, kdo tímto způsobem žije, v lese nebo mezi rybníkama. Já jsem za těmi lidmi začal jezdit ještě bez toho, že bych uvažoval o dvojce, ale ti lidé z knihy Raději zešílet v divočině jsou velmi rozdílní, jsou si velmi nepodobní. Ale ještě rozdílnější jsou ti lidi, které nacházím v jiných koutech Čech a Moravy. Nedávno jsem byl v Bílých Karpatech a valašských Beskydech, kde jsem poznal naprosto fascinující lidi s neuvěřitelnými příběhy. Kontinuita a zakotvenost těch lidí je úplně jiná. Tam ti lidi do samoty neutíkají, ale oni tam zůstávají. M
Mluvil jsem se sedmdesátiletou paní na horské samotě v lese, která se tam téměř narodila, vyrostla tam, vychovala tam sama dvě děti a pořád tam je. Spíš je to asi shoda okolností, ale narazil jsem na lidi, se kterými je obrovská legrace. Takže tato kniha je víc také mystická a zahloubaná jako ta první, ale kromě toho tam bude velká sranda.
V samotářích ze šumavské divočiny dělal fotografie Jan Šibík, což je vlastně profesionál, v podstatě fotograf světového formátu, nyní fotí hrdiny knihy mladá, zatím neznámá fotografka. V čem je ten přístup jiný? Jak to vnímáš?
To, že jsme zvolili jiného fotografa, to byla také snaha tu druhou knihu od té první nějakým způsobem oddělit. Honza Šibík, když přijede na místo, tak ten foťák nesundá z tváře, pořád fotí. A Johanka je v podstatě opak, ona si s tím člověkem povídá, vezme ho do srdce, naváže vztah a fotí zadumaně. Takže myslím, že ty fotky nebudou tolik reportážní, víc v nich asi bude zaznívat krajina a nějaká pomalost. Myslím si, že budou výrazně jiné. To, jak ve dvojce budou samotáři z různých koutů Čech a Moravy, i z koutů nečekaných, např. z Polabí, tak tam bude více krajiny než v první knize.
Text a foto: redakce
