V říjnu proběhla v Domě knihy beseda a autogramiáda s Tomášem Šebkem, který byl s Lékaři bez hranic dvakrát v Afghánistánu, v roce 2013 a 2015. Mezi zákroky, při nichž operoval těžce zraněné z bojů i léčil docela „běžné“ úrazy, fotil a psal. Výsledkem je soubor záznamů, které zaujmou nejen autentickou a syrovou výpovědí, ale i neotřelým pohledem na život v pusté hornaté krajině.
Tomáš Šebek se narodil 25. března 1977 v Praze. Studium všeobecného lékařství na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy zakončil v roce 2002, kdy nastoupil jako všeobecný chirurg do Nemocnice Hořovice, kde v roce 2009 až 2011 vykonával současně i funkci tiskového mluvčího. V roce 2004 založil společnost, která dnes provozuje unikátní odborný portál proLékaře.cz a českou internetovou jedničku v kategorii zdraví - uLékaře.cz.
V roce 2010 se připojil k mezinárodní organizaci Lékaři bez hranic a odjel na svou první misi na Haiti. Jako vedoucí lékař národní spinální jednotky na zemské traumatologii Mater Misericordiae University Hospital působil v irském Dublinu v letech 2011 a 2012, kdy také odjel na svou druhou misi zpět na Haiti. V roce 2013 nastoupil do Nemocnice na Františku v Praze, kde pracuje jako ordinář chirurgické jednotky intenzivní péče. Odtud odjel jako hlavní traumatolog na svou třetí misi s Lékaři bez hranic do severního Afghánistánu. Téhož roku vydal i svoji první knihu “Mise Haiti - 6 měsíců s Lékaři bez hranic”, kterou podporuje haitského studenta medicíny na Karlově Univerzitě. Na jaře 2014 byl zvolen sekretářem rakouského boardu a také jako permanentní člen kongresu ženevského operačního střediska Lékařů bez hranic. Víc než rok jej můžete pravidelně slýchat na Rádiu ZET, kde vysílá svůj pořad U lékaře na českých vlnách BBC. Na poslední, čtvrtou misi opět do Afghánistánu odjel na jaře 2015. Momentálně se specializuje na laparoskopické výkony v oblasti břišní dutiny a zároveň se na misích s Lékaři bez hranic věnuje úrazové chirurgii břicha, hrudníku a končetin.
V roce 2010 se připojil k mezinárodní organizaci Lékaři bez hranic a odjel na svou první misi na Haiti. Jako vedoucí lékař národní spinální jednotky na zemské traumatologii Mater Misericordiae University Hospital působil v irském Dublinu v letech 2011 a 2012, kdy také odjel na svou druhou misi zpět na Haiti. V roce 2013 nastoupil do Nemocnice na Františku v Praze, kde pracuje jako ordinář chirurgické jednotky intenzivní péče. Odtud odjel jako hlavní traumatolog na svou třetí misi s Lékaři bez hranic do severního Afghánistánu. Téhož roku vydal i svoji první knihu “Mise Haiti - 6 měsíců s Lékaři bez hranic”, kterou podporuje haitského studenta medicíny na Karlově Univerzitě. Na jaře 2014 byl zvolen sekretářem rakouského boardu a také jako permanentní člen kongresu ženevského operačního střediska Lékařů bez hranic. Víc než rok jej můžete pravidelně slýchat na Rádiu ZET, kde vysílá svůj pořad U lékaře na českých vlnách BBC. Na poslední, čtvrtou misi opět do Afghánistánu odjel na jaře 2015. Momentálně se specializuje na laparoskopické výkony v oblasti břišní dutiny a zároveň se na misích s Lékaři bez hranic věnuje úrazové chirurgii břicha, hrudníku a končetin.
Jak to funguje v nemocnicích v Afghánistánu, což je muslimská země, kde platí striktní rozdělení mužů a žen?
Muži s tím problém nemají. Funguje to tak, že většinou muži rozhodují o tom, zda má být žena vyšetřena. Často s ženami dorazí další žena, která rozhoduje o dalším postupu. V severní části Afghánistánu jsou pravidla extrémně striktní. Když jsem operoval s kolegou ve tři ráno a bavili jsme se o soukromém životě, tak mi řekl, že se ráno musí zeptat ženy, jestli může do práce. Když mu řekne, že nesmí, tak nejde. Navenek ti muži vládnou, ale doma to třeba funguje jinak.
Došlo během vaší služby ke konfliktu s příbuznými?
Obecně asi ne. Lékaři bez hranic jsou neutrální organizace, nikomu nestraníme, naše péče je bezplatná, ošetříme kohokoliv. Nevznikají u nás konflikty, většinou to bývají spíše situace, když u nás některý pacient zemře. I když to není naší vinou, spustí se nářky té komunity, kdy do nemocnice přiběhne třeba 50 lidí a hořekovují nad osudem jejich blízkého.
Podle vašich zápisků to vypadá, že si lidé v Afghánistánu celý den buď hrají s bombami, nebo se střílejí či bodají. Je to opravdu správný obrázek Afghánistánu?
Opravdu ty děti vyrůstají v podmínkách, které si ani nedokážeme představit. Jsou to děti jako kterékoliv jiné, rády si hrají s drakem, to je asi jejich nejoblíbenější hračka. Je to drsná země, drsné podmínky s drsnými lidmi.
Jak se liší počet ošetřených pacientů za den v nemocnici v Praze a na misi?
V číslech ani tak moc ne, ale v nemocnicích v Praze či v Ostravě je zdravotníků na jednoho pacienta daleko více než na misích.
Jak probíhá výběr místa, kde se postaví nemocnice Lékařů bez hranic?
Vždy se snažíme dostat až úplně nejdál. Většinou je to místo, kde už se nikdo neodváží. Stejně tak to je i na severu Afghánistánu nebo v Africe u jezera Čad. V roce 2010 jsme byli první, kdo začal operovat na ulicích po zemětřesení v Port-au-Prince na Haiti. Snažíme se dostat co nejdále.
Jak jsou nemocnice chráněny proti útokům?
Nejvíce tím, že komunikujeme s těmi lidmi. Před otevřením nemocnice v Afghánistánu jsme tam vzali nejdříve místní komunitu a také delegaci Tálibánu, která neměla problém s naší péčí a respektovali nás. Jejich hlavní představitel řekl, že mu vadí pouze uschlé růže venku. Chtěl, abychom to dali do pořádku.
