Kolem sebe. O ženách ráda čtu, ráda je poslouchám, ženy ráda pozoruju. Ženy mě dokážou pěkně naštvat, někdy víc než chlapi. Ale zůstávají pro mě nejvýraznější inspirací. Když se podíváte na můj noční stolek, mám rozečteno: Zielinski, Toyen, Chanel. Nejvíc zajímavé jsou pro mě ženy, které se rozhodly nepodlehnout okolnostem nebo osudu. Sleduji jejich boj, při kterém se ze slabé, podceňované nebo neviditelné stane silná a úspěšná. To je vlastně i základní pointa mých knih. Včetně té, která nyní vychází: Cesta z Hrobu. Ale aby bylo jasno, chlapi jsou taky super.
Míváte při psaní pevně daný plán, nebo vás příběh někdy sám zavede do nečekaných míst?
Od té doby, co se narodila Anika, je všechno jinak. Na psaní nemám čas, proto tahle poslední kniha vznikala tak dlouho. Když jsem doma řekla, že jdu psát do své pracovny, většinou jsem tam usnula. Takže vlastně ano, příběh mě často zavedl do nečekaných míst. Když píšu, musím vědět, jak to skončí a musím mít pevně promyšlenou pointu, to se na mé práci nezměnilo. Co je mezi začátkem a koncem, je mix reality a fantazie. V nové knize mě fantazie zavedla na taková místa, která, myslím, nečekal vůbec nikdo (smích).
Která z vámi vytvořených fiktivních postav je vám nejbližší a proč?
Anna, protože to jsem já. A Luiza, protože má některé mé povahové vlastnosti, přesvědčení a vnitřní motivace.
Prozraďte nám něco o své novince Cesta z Hrobu. Kolem čeho a koho se bude děj točit tentokrát?
Když jsem dopsala trilogii o Anně, věděla jsem, že v další knize se už chci věnovat příběhu někoho jiného. Ale s humorem. A tak vznikla Luiza. Je jí čtrnáct a má pocit, že její existence je nějaký omyl. Pro matku je přítěží, otec utekl a jednou za rok jí pošle mail k narozeninám. Žije ve městě Hrob. Odbočka – kdysi na firemním večírku jedna má kolegyně řekla větu, kterou nezapomenu: „…na víkendy jezdím do Hrobu.“ Okamžitě jsem si to zapsala a nebylo pochyb, že moje další kniha se bude odehrávat právě tam. Ale zpět k Luize. Luiza je zařazena do programu pro opuštěné děti s názvem Recyklace mrtvých osobností, protože někteří lidé dokážou být užiteční i po smrti. Zjeví se jí Stalin a Němcová, které vidí jenom ona a kteří mají za úkol provést ji cestou mezi dobrem a zlem, až k jejímu vlastnímu názoru. Tato kniha je buď dílem nekorigované fantazie, nebo splašených hormonů, protože jsem ji začala psát ve čtvrtém měsíci těhotenství. Ať je to jedno, nebo druhé, vybrala jsem si těžké téma, ale snažila jsem se ho podat s humorem, se kterým jde v životě, a to vím zcela jistě, hodně věcí líp. Mottem knihy je indiánské přísloví: Každý má v sobě dobrého i zlého vlka, záleží jen na tobě, kterého krmíš. Myslím, že vybrat si, kterého krmit, je nejdůležitějším rozcestím v životě.
Svůj první román Suchý hadr na dně mořském jste napsala ve Španělsku, druhý Když to tam není, tak to tam nehledej v Anglii a část třetího s názvem Kdoule vznikla na vašich cestách po Asii. Jak to bylo s tvorbou čtvrté knihy Cesta z Hrobu?
Cestu z Hrobu jsem napsala doma. Podle plánu jsme se měli začátkem roku 2020 stěhovat do Hongkongu. Část věcí už byla přestěhovaná v našem novém bytě, měla jsem jen dokončit projekt pro televizi a odletět. Ale zjistila jsem, že čekám miminko. Nový plán byl zůstat v Praze, dokud mi nebude dobře, a až to bude bezpečné, odletím. A přišel covid. Tomáš byl v té době, kdy se zavřely hranice, naštěstí na pár dnů v Praze. Kdyby tehdy nepřiletěl do Čech, viděl by Aniku poprvé až v době, kdy by slavila první narozeniny, protože hranice zůstaly zavřené skoro dva roky. Po narození naší dcery jsme se rozhodli zůstat v Čechách, protože tady jsme doma.
Kdo bývá prvním čtenářem a zároveň i prvním kritikem vašich knih?
Můj manžel. Ale cokoliv bližšího bych o tomto procesu napsala, by mohlo být v budoucnu použito proti mně (smích). Psaní je často osamělý proces.
Máte nějaký rituál nebo zvyk, který vám pomáhá udržet si kreativitu?
Myslím, že kreativita je u mě konstantní, mění se jen okolnosti, za kterých se mi psát buď chce, nebo nechce, nebo za kterých mi psaní buď jde, nebo nejde. Nouzi o témata tedy zatím nemám, mám spíš nouzi o čas. A rituál? Jediné, co mě udržuje v procesu, je sednout si den co den k tomu prázdnému papíru a začít buď novou knihu, nebo novou kapitolu. Bez psaní se nedá nic napsat, řekl jednou Zdeněk Svěrák a měl zase pravdu.
Existuje téma, o kterém byste chtěla psát, ale zatím nenastala ta správná chvíle?
Mateřství, ale ta chvíle se blíží. Blázinec pro staré matky má už svou první větu.
Jste spisovatelka, blogerka a scenáristka. Co vás baví víc – psát knihy nebo psát scénáře?
Baví mě všechno. Scénáře jsem psala několik let pro pořad Na lovu a teď připravuju jednu filmovou povídku, která má ale ke scénáři pořád ještě hodně daleko. Psaní scénářů pro Na lovu a úvody lovců byly těžké, protože musíte vymyslet a vypointovat vtip na jeden a půl řádku Wordu, což je šest vteřin – veškerý čas, který na obrazovce pro jeden lovecký úvod máte. Ondřej Sokol je bravurní moderátor, ale text nesměl být delší, protože ho prostě k průvodnímu obrazu neučetl. To bylo na psaní scénářů k Na lovu to nejtěžší. Ale strašně mě bavilo, když se mi povedl vtip, kterému se všichni zasmáli, byla to záplava endorfinů, která mi vydržela přesně do dalšího psaní, kdy jsem se vztekala, že se psaním
končím.
V knize nejsem ničím a nikým limitovaná, to je zase psaní, na kterém mám ráda tu lehkost bez hranic. I když chvíle, kdy prohlašuju, že se psaním končím, přicházejí taky v pravidelných intervalech. Ale když se mě někdo zeptá, co je mé povolání, říkám nejraději spisovatelka. Protože jsem vděčná, že se tak můžu titulovat.
Text: Markéta Bolfová
Foto: © Petr Kozlík
Když jsem dopsala trilogii o Anně, věděla jsem, že v další knize se už chci věnovat příběhu někoho jiného. Ale s humorem. A tak vznikla Luiza. Je jí čtrnáct a má pocit, že její existence je nějaký omyl. Pro matku je přítěží, otec utekl a jednou za rok jí pošle mail k narozeninám. Žije ve městě Hrob. Odbočka – kdysi na firemním večírku jedna má kolegyně řekla větu, kterou nezapomenu: „…na víkendy jezdím do Hrobu.“ Okamžitě jsem si to zapsala a nebylo pochyb, že moje další kniha se bude odehrávat právě tam. Ale zpět k Luize. Luiza je zařazena do programu pro opuštěné děti s názvem Recyklace mrtvých osobností, protože někteří lidé dokážou být užiteční i po smrti. Zjeví se jí Stalin a Němcová, které vidí jenom ona a kteří mají za úkol provést ji cestou mezi dobrem a zlem, až k jejímu vlastnímu názoru. Tato kniha je buď dílem nekorigované fantazie, nebo splašených hormonů, protože jsem ji začala psát ve čtvrtém měsíci těhotenství. Ať je to jedno, nebo druhé, vybrala jsem si těžké téma, ale snažila jsem se ho podat s humorem, se kterým jde v životě, a to vím zcela jistě, hodně věcí líp. Mottem knihy je indiánské přísloví: Každý má v sobě dobrého i zlého vlka, záleží jen na tobě, kterého krmíš. Myslím, že vybrat si, kterého krmit, je nejdůležitějším rozcestím v životě.
Svůj první román Suchý hadr na dně mořském jste napsala ve Španělsku, druhý Když to tam není, tak to tam nehledej v Anglii a část třetího s názvem Kdoule vznikla na vašich cestách po Asii. Jak to bylo s tvorbou čtvrté knihy Cesta z Hrobu?
Cestu z Hrobu jsem napsala doma. Podle plánu jsme se měli začátkem roku 2020 stěhovat do Hongkongu. Část věcí už byla přestěhovaná v našem novém bytě, měla jsem jen dokončit projekt pro televizi a odletět. Ale zjistila jsem, že čekám miminko. Nový plán byl zůstat v Praze, dokud mi nebude dobře, a až to bude bezpečné, odletím. A přišel covid. Tomáš byl v té době, kdy se zavřely hranice, naštěstí na pár dnů v Praze. Kdyby tehdy nepřiletěl do Čech, viděl by Aniku poprvé až v době, kdy by slavila první narozeniny, protože hranice zůstaly zavřené skoro dva roky. Po narození naší dcery jsme se rozhodli zůstat v Čechách, protože tady jsme doma.
Kdo bývá prvním čtenářem a zároveň i prvním kritikem vašich knih?
Můj manžel. Ale cokoliv bližšího bych o tomto procesu napsala, by mohlo být v budoucnu použito proti mně (smích). Psaní je často osamělý proces.
Máte nějaký rituál nebo zvyk, který vám pomáhá udržet si kreativitu?
Myslím, že kreativita je u mě konstantní, mění se jen okolnosti, za kterých se mi psát buď chce, nebo nechce, nebo za kterých mi psaní buď jde, nebo nejde. Nouzi o témata tedy zatím nemám, mám spíš nouzi o čas. A rituál? Jediné, co mě udržuje v procesu, je sednout si den co den k tomu prázdnému papíru a začít buď novou knihu, nebo novou kapitolu. Bez psaní se nedá nic napsat, řekl jednou Zdeněk Svěrák a měl zase pravdu.
Existuje téma, o kterém byste chtěla psát, ale zatím nenastala ta správná chvíle?
Mateřství, ale ta chvíle se blíží. Blázinec pro staré matky má už svou první větu.
Jste spisovatelka, blogerka a scenáristka. Co vás baví víc – psát knihy nebo psát scénáře?
Baví mě všechno. Scénáře jsem psala několik let pro pořad Na lovu a teď připravuju jednu filmovou povídku, která má ale ke scénáři pořád ještě hodně daleko. Psaní scénářů pro Na lovu a úvody lovců byly těžké, protože musíte vymyslet a vypointovat vtip na jeden a půl řádku Wordu, což je šest vteřin – veškerý čas, který na obrazovce pro jeden lovecký úvod máte. Ondřej Sokol je bravurní moderátor, ale text nesměl být delší, protože ho prostě k průvodnímu obrazu neučetl. To bylo na psaní scénářů k Na lovu to nejtěžší. Ale strašně mě bavilo, když se mi povedl vtip, kterému se všichni zasmáli, byla to záplava endorfinů, která mi vydržela přesně do dalšího psaní, kdy jsem se vztekala, že se psaním
končím.
V knize nejsem ničím a nikým limitovaná, to je zase psaní, na kterém mám ráda tu lehkost bez hranic. I když chvíle, kdy prohlašuju, že se psaním končím, přicházejí taky v pravidelných intervalech. Ale když se mě někdo zeptá, co je mé povolání, říkám nejraději spisovatelka. Protože jsem vděčná, že se tak můžu titulovat.
Text: Markéta Bolfová
Foto: © Petr Kozlík
