Od útlého věku má Ante Valdemar Roose svého otce spojeného s představou dokonalého štěstí – být součástí přírody, odstěhovat se daleko od civilizace, žít na samotě u lesa, bez lidí, bez moderních výdobytků světa, tolik ohlušujících naše vlastní já. Když je Valdovi dvanáct let, spáchá však otec sebevraždu. Valdovo vnímání okolního světa to však nezmění, ba naopak, žije tak, jak by nejspíše žil jeho táta a plní i jeho přání, o kterých se před synem zmiňoval.