V českém prostředí bylo dílo Richarda Halliburtona dobře známé už v době před druhou světovou válkou. Leckdy bláznivé příběhy amerického dobrodruha si v Československu udržely oblibu a vycházely i po roce 1945. Čeští čtenáři tak mají přístup téměř k celému Halliburtonovu dílu a díky výboru Po stopách dobrodruha už také k části jeho korespondence. Ctitelům Halliburtonových cestopisů otevírá Po stopách dobrodruha zcela nový pohled na úspěšného spisovatele. Autor dopisů se zdá být autentičtějším Halliburtonem než dobrodruh ve vodách Panamského průplavu či na hřbetě slona překonávajícího v Hannibalových stopách Alpy. Na jedné straně lze v textech listů sledovat racionální a cílevědomou cestu ke splnění pisatelových snů a plánů (což kontrastuje s hojně zastávaným názorem tehdejší americké literární kritiky, která Halliburtonovy knihy vnímala jako dílo impulzivního, dětinského jedince), na druhé straně je v dopisech také vidět jeho hluboký vztah především k rodičům, ale i blízkým přátelům, kterým se „vypisoval“ ze svých dojmů, myšlenek, frustrací i radostí. Korespondence dává tušit rozporuplnou osobnost trpící častými výkyvy nálad, úzkostmi i mániemi. Místy je natolik osobní a důvěrná, že žánrově hraničí s autobiografií.