Katja Kettu je finská spisovatelka a animátorka, v současné době žije v Helsinkách. Debutovala v roce 2005, skutečný věhlas na domácí, ale i světové scéně získala její třetí kniha Porodní bába (2011), který získal prestižní literární cenu ve Finsku. Čerstvě je na pultech knihkupectví sbírka povídek Sběratel dýmek. Poslední román autorky, který ještě nemá oficiální český název. Pracovní název je Můra a chystá se ho vydat stejně jako předchozí knihy nakladatelství Argo.
Děj románu Porodní bába se odehrává v létě roku 1944 v oblasti severního Finska a jedná se o milostný příběh mezi finskou dívkou, která vykonává povolání porodní báby, a nacistickým důstojníkem. Tento milostný příběh se odehrává na pozadí právě začínající laponské války. Kniha vlastně zpracovává poměrně kontroverzní téma spolupráce Finska s nacistickým Německem během druhé světové války.
Kim Leine je norský spisovatel, který však žije v Dánsku a píše dánsky. Do norštiny si své knihy překládá sám. Patnáct let žil v Grónsku, což se projevuje i v jeho tvorbě. Tam se odehrává také jeho nejznámější román Proroci z fjordu věčnosti, za nějž obdržel v roce 2013 cenu severské rady za literaturu a který si v češtině vydalo nakladatelství Host. Děj románu Proroci z fjordu věčnosti se odehrává na konci 18. století a zpracovává příběh dánského pastora, který odjíždí na náboženskou misi do Grónska, které tehdy bylo dánskou kolonií.
Sjón je islandský spisovatel, básník a textař. Svou první sbírku vydal již v patnácti letech vlastním nákladem, hlásí se k surrealismu a dadaismu. Je také spoluzakladatelem islandské surrealistické skupiny Medúza, jejíž členkou byla i zpěvačka Bjork, se kterou Sjón dodnes spolupracuje. Z jeho rozsáhlé literární produkce máme v češtině možnost si přečíst historickou prózu Syn stínu, za kterou získal cenu severské rady za literaturu. Dále je to Měsíční kámen a čerstvá novinka Múza z lodi Argó.
Co všechno obnáší historická rešerše pramenů, kolik času jste nad tím strávili a do jaké míry jsou historické reálie a do jaké míry je to nějaká plastická recenze?
Katja Kettu
Musela jsem udělat hodně rešerší, K dějinám patřily i uprchlické tábory, německá okupace a léto roku 1944 bylo plné smrti a utrpení. Chtěla jsem napsat o tom, co se dělo lidem, co se dělo v jejich myslích, v jejich duších. Byla tam obrovská spousta vězňů a lidí, kteří umírali. Toto téma působilo problémy, lidé o tom nechtěli mluvit. Něco jsem našla v archivech, něco jsem prostudovala a lidem, kteří se mnou mluvili, jsem musela slíbit, že nikomu neřeknu jejich jméno. Zajímavé bylo to, že když kniha vyšla, tak začaly chodit dopisy a lidé se začali ozývat, protože nějakým způsobem došli k tomu, že už je čas o tom vyprávět. V knize jde o to, jak jsou mikrodějiny jednotlivých lidí, osobností součástí velké historie.
Kim Leine
Já se musím přiznat, že nejdřív jsem napsal romána a až potom jsem se pustil do rešerší a studií. Problém je v tom, že když člověk píše historický román, tak jako by mu na ramenou seděli dva různí kouzelníci. Jeden kontroluje, jestli je správný příběh, zda se to správně vyvíjí a ten druhý kontroluje historická fakta. Tihle dva kouzelníci se mezi sebou neustále dohadují a sváří a člověk se z toho musí nějakým způsobem dostat.
Příběh je velice křehká věc a na druhé straně proti tomu stojí historická rešerše, fakta a reálie. Já jsem napsal ten příběh (knihu), potom jsem se pustil do historických rešerší, četl jsem hlavně dokumenty z té doby a dopisy kněžích a církevních funkcionářů a vytvořil jsem si podle toho časovou linku. Mimo jiné jsem do toho zapracoval požár Kodaně, ke kterému došlo v roce 1825. Potom jsem se na tři dny izoloval a pracoval jsem na tom, že jsem ta fakta zapracovával do toho příběhu. Ta fakta musela zmizet, nesměla z toho příběhu trčet. Takže jsem příběh nakonec do značné míry musel přepsat, aby to nerušilo.
Sjón
Musím dbát na to, aby fakta velkých dějin i detaily byly správně. Např. musím vědět, který film se dával v kinech v Reykjavíku 11. října roku 1918. A potom se nějakým způsobem skrz tuto spoustu faktů snažím proplést příběh tak, aby tam vystupovali ti správní historici a politici. Důležité je třeba vědět, jakou značku cigaret tehdy lidi kouřili, protože tyto drobné detaily tomu příběhu dávají pocit, že příběh je skutečný.
Moderátorka
Vy všichni ve svých dílech do jisté míry pracujete s mýty, se šamanstvím, s něčím, co trochu přesahuje náš racionálně chápaný svět. Četla jsem nějaký rozhovor s Katjou a tam jsem se dočetla, že má takové zkušenosti, že když vyjede do světa, tak Finy jinde ve světě a v Evropě vnímají tak trochu jako obyvatele mýtické země skřítků.
Je pro vás tato severská tradice nějakým způsobem důležitá nebo ji spíš považujete za klišé?
A co ve vašich dílech považujete za specificky severského?
Sjón
Já mohu hovořit pouze za Island a tam je normální, že používáme tyto nadpřirozené elementy v literatuře. Využíváme ságy, staroslověnské mýty. A co se těch nadpřirozených věcí týče, tak to není tak, že by tomu lidé věřili, ale pořád to chápou jako součást našeho islanského světa a je to pro realitu obohacující. Nějakým způsobem to pozvnáší, zlepšuje, zkvalitňuje.
Katja
V Laponsku je to věc velice zajímavá a porodní báby byly specifické postavy. Byly to mocné ženy, které pomáhaly na svět dětem a měly obrovské znalosti, co se týče bylinek a léčitelství. Dokázaly sice vyléčit, ale na druhou stranu se jich lidi báli, protože tuto schopnost považovali za nebezpečnou. Znaly třeba budoucnost dětí, kterým pomáhaly na svět.
Text a foto: Kateřina Žídková
