Název vaší aktuální nádhernými fotografiemi a strhujícími příběhy nabité diashow Aljaška – Pobřeží Pacifiku je doplněna drobným dodatkem: Na člunech panenskou přírodou Severní Ameriky. To zní samo o sobě docela neuvěřitelně...
„Je to vyprávění o cestě, kterou jsem podnikl před lety s celou rodinou. Vyrazili jsme z aljašského přístavního městečka Haines a pokračovali v plavbě kolem pacifického pobřeží dál do zálivu Prince William Sound. Vzpomínám, jak se v přístavu jeden rybář divil, kde máme loď. Očekával totiž nějakou motorovou jachtu, a když jsem mu vysvětlil, že pojedeme na nafukovacích člunech, díval se na mě trochu jako na blázna (smích). Tato cesta je závěrečnou etapou naší expedice podél pobřeží Kanady a Aljašky, kterou jsme jako jediní na světě absolvovali na nafukovacích člunech. Musím se přiznat, že čas od času kontroluji, jestli se někdo nepokusil jít, vlastně asi spíš plout, v našich stopách, ale prozatím jsme stále bez konkurence (úsměv).“Na takovou cestu se přeci nedá vyrazit jen tak. Jak probíhali přípravy na expedici?
„Před samotnou výpravou jsem pochopitelně důkladně studoval celou trasu. Podnikl jsem i průzkumný let kolem pobřeží, abych se ubezpečil, že je tenhle ‚výlet‘ vůbec proveditelný, protože, uznejte sami, koho jsem se měl zeptat na případná úskalí cesty nebo na cestovatelské tipy, když nic podobného ještě nikdo před námi nepodnikl? Kdo jel na nafukovacím člunu, jistě ví, že to není nic jednoduchého, zvlášť když jeden z úseků vytyčené trasy vedl i na otevřené moře. Tady bychom nebyli při případné nepřízni počasí naprosto ničím chráněni a to by s posádkou nafukovacích člunů nemuselo dobře dopadnout. S pilotem letadla, se kterým jsem absolvoval průzkumný let, jsme se ale shodli na tom, že by to při dobrém počasí mohlo být proveditelné. Počasí se nám pro tuto zásadní část naší plavby opravdu vydařilo, jasné nebe, klidné moře. To se jen málokdy povede.“
Přesto jste o napínavé a nebezpečné situace jistě na takové cestě neměli nouzi. Vybavíte si nejdramatičtější zážitek cesty?
„Takových momentů bylo hned několik. Na expedici s námi vyrazil i náš hlídač - „odháněč medvědů“ - pes Dalton, který byl tehdy na moři poprvé, a tak si hned na začátku plavby přetrpěl mořskou nemoc. Když jsme proplouvali kolem pobřeží fjordu Icy Strait, nedaleko od nás se objevilo hejno velryb a náš pes, protože viděl něco tak obrovského poprvé, vyskočil z člunu a pokoušel se dostat na břeh. Začal vyděšeně kličkovat mezi gigantickými těly keporkaků a my měli velký strach, aby ho některý nezranil nebo něco horšího. Tento druh plejtváka je totiž až šestnáct metrů dlouhý! Vydali jsme se proto Daltona zachránit, ale jak jsme ho tahali zpátky do člunu, vyděšený pes prodrápl člun, ze kterého utekl vzduch, a do motoru nám tak natekla voda. Museli jsme proto několik desítek minut čekat na druhý člun, který nás odvlekl ke břehu. Ale určitě sami uznáte, že čekání uprostřed hejna velryb není nic příjemného...“
V ohrožení byl tedy nejen váš věrný hlídač ale i celá vaše rodina! Hádám, že takových momentů jste si v průběhu cesty zažili hned několik.
„To je pravda, například když jsme projížděli fjordem Muir Inlet, zpozorovali jsme medvěda grizzlyho, jak vybírá racčí hnízda. Připlul jsem se člunem blíž, abych si toho chlupáče mohl lépe vyfotit, ale pro medvěda jsem asi přijel až moc blízko a měli jsme co dělat, abychom odpluli včas do bezpečí. Jednu z nejdramatičtějších situací jsme zažili, když jsme proplouvali zálivem Columbia. Chtěli jsme se dostat co nejblíže ke stejnojmennému ledovci, a protože jsme dorazili v době odlivu, odlomené kusy ledu kolem nás poklidně ležely na dně zálivu a my jsme tak kolem nich mohli pohodlně proplout. V tu chvíli ale začal příliv a gigantické kry, veliké jako rodinné domy, se začaly zvedat ode dna a uzavíraly nám cestu zpět. Tehdy jsem měl opravdu strach, že zůstaneme v té ledové pasti uvězněni. S velkým štěstím jsme se přece jen dostali ven.“
Dá se vůbec na takové případy připravit? Jaké vybavení jste si na cestu zabalili?
„Hlavně záplaty na člun, rezervní vrtule k motoru a dostatek benzínu. Nepostradatelná byla pochopitelně mapa s vyznačenými místy, kde se dá natankovat. K jedné indiánské vesničce na pobřeží jsme dopluli opravdu na poslední slzu benzínu, jinak bychom už museli pádlovat (smích).“
Ve vašem seznamu mi podstatně chybí jídlo, na které bych osobně myslela asi v první řadě...
„Vzali jsme si s sebou jen základní potraviny: mouku, rýži, cukr, olej a koření, ale hlavně jsme žili z toho, co nám dala sama příroda. Jen při lovu lososů nám trochu chyběly drápy, jaké mají medvědi, to by se nám lovilo o dost lépe (smích). Manželka vymyslela výborný recept na guláš z lososa, to je skutečná lahůdka. Veliká pochoutka bylo i krabí maso na kari...“
Dostali jste se v průběhu cesty do kontaktu s místním obyvatelstvem? Přivezl jste si z výpravy nějaký suvenýr?
„Ano, zdejší indiáni byli moc milí, dokonce nám poradili, kde a jak nejlépe nachytáme ryby. Jako suvenýr jsem si dovezl orlí pera, konkrétně pera orla bělohlavého. Jsou opravdu nádherná, určitě by se hodila na parádní čelenku indiánského náčelníka (smích).“
Zmínil jste se o tom, že jste cestoval s rodinou...
„Ano, na cestu jsem vyrazil spolu s manželkou Lenkou, synem Jakubem a o sedm roků mladší dcerou Veronikou. V tomto složení jsme cestovali vlastně až do teď, kdy jsou děti už velké, dcera nastoupila na vysokou školu, syn pracuje. Zažili toho s námi hodně, procestovali jsme půl světa, umí plynně anglicky i německy a kromě toho dostali do vínku i vztah k přírodě, proto oba litují, že už se mnou a manželkou nemohou cestovat jako když byli malí, protože se na každou výpravu hrozně těšili...“
Vaší dceři Veronice bylo v době výpravy šest let, jak dlouho vlastně trvala vaše dobrodružná cesta a nezmeškala vaše dcerka kvůli expedici nástup do školy?
„Trasa byla dlouhá přes 2 500 kilometrů a na cestě jsme byli zhruba tři měsíce. Myslím, že v průběhu naší cesty se toho dcera naučila víc, než kdyby byla doma. Na začátku expedice jsme jí čítávali z knihy a ke konci si z ní četla už sama. A protože s námi chtěla hrát žolíky, řekl jsem jí, že by se musela naučit počítat, a tak i toto bez problému zvládla (smích). Když dcera před nedávnem maturovala, vybrala si jako jeden z předmětů pochopitelně zeměpis, aby upotřebila vědomosti a zkušenosti nabyté na našich cestách. Mohla mít samé jedničky, kdyby nedostala otázku týkající se Ruska, takže slízla jednu trojku. Na této cestě byl s námi její starší bratr v době, kdy ještě nebyla na světě. Takže jednu z dalších cest si s ní, se souhlasem jejího přítele, určitě vyrazíme směrem na východ.“
To jste mi výborně nahrál na poslední dotaz, kam plánujete vyrazit v nejbližší době?
„Zdejší zimě chceme utéct do Indického oceánu na ostrov Réunion, kde se nachází aktivní sopka Piton de la Fournaise, která nás velice láká...“
Kdo je Leoš Šimánek
Zdejší dobrodruh a cestovatel se narodil ve východočeské Chocni v roce 1946. Vystudoval na stavebního inženýra a za minulého režimu byl nucen emigrovat do Německa. Původem Čech s německým a kanadským občanstvím se v roce v 1975 naplno vrhl do žurnalistiky, kde se věnuje především cestopisným reportážím, fotografování a spisovatelské činnosti vůbec. Procestoval velkou část světa nejrůznějšími způsoby, koňmo, pěšky, na nafukovacím člunu i na plachetnici vlastní výroby. O svých zážitcích píše knihy a pořádá diashow, kde promítá fotografie, které byly publikovány ve světových outdoorových časopisech. Díky svým knihám a fotoreportážím v předních časopisech je znám po celém Německu i Česku. O svých neobvyklých dobrodružstvích vypráví v Evropě a Americe v televizi, rádiu a ve svých přednáškách doprovázených působivou diaprojekcí. Většinu času trávil na různých expedicích a cestách po celém světě nebo ve svém srubu v divočině severní Kanady blízko polárního kruhu. Zde píše texty pro své fotografické knihy, dobrodružné cestopisy, fotoreportáže a vyprávění neuvěřitelných zážitků z cest.
Se svojí nově zpracovanou diashow ALJAŠKA – Pobřeží Pacifiku: Na člunech panenskou přírodou Severní Ameriky zavítá……………….
Více informací: www.leossimanek.cz
Rozhovor vedla Petra Hežová.
