Představíte našim čtenářům nejdříve samu sebe? Kdo je to Ellie Šedivá?
Ellie Šedivá je slovenská autorka žijící v Brně. Napsala cestopis Dievča v Londýne (2023) a dětskou knihu Samík a pocítkové (2024), která vyšla ve slovenštině a češtině. Kromě psaní se živí jako copywriterka.
Jak jste se dostala k psaní knih?
Vystudovala jsem blízkovýchodní archeologii, která mě během VŠ studia zcela pohltila. Jezdila jsem na vykopávky do Sýrie a Turecka a hledala příběhy ztracené v čase. Mezi archeology a spisovateli je podle mě velmi tenká linka, protože obě tyto profese se svým způsobem věnují vyprávění příběhů. Po škole jsem se vydala cestou copywritingu a pracovala jsem v reklamní a PR agentuře, poté jsem přešla na volnou nohu. Psát jsem chtěla od dětství a vždy jsem byla vášnivou čtenářkou, ale neměla jsem dostatek sebevědomí. To jsem našla až, když jsem žila v Londýně. Z mého londýnského deníku a blogu vznikla kniha Dievča v Londýně.
Jaké věkové kategorii čtenářů je kniha Samík a pocítkové určená a co si z ní děti odnesou?
Knížku jsem napsala pro svého synka v době, kdy jsem jako čerstvá máma čelila hurikánu různých emocí: dobrých i špatných. Na vlastní kůži jsem zjišťovala, jak důležité je s dětmi mluvit nejen o tom hezkém, ale být jejich pevným bodem, když prožívají bolest, hněv, strach nebo smutek. Vznikla z toho něžná série kratičkých příběhů, které jsou určené dětem od 3 do 5 let. Ale dostávám zprávy i od maminek starších čtenářů, takže ráda říkám, že knížka je vhodná pro všechny ve věku 0-99. Je plná nádherných ilustrací z dílny slovenské ilustrátorky Martiny Masarovičové, která je, mimochodem, také maminkou, takže jsme byly na stejné vlně, když jsme knížku tvořily.
Proč jste se rozhodla zpracovat právě toto téma?
Téma dětských pocitů je dnes velice trendy, ale přiznám se, že nad tím jsem takhle nepřemýšlela. Příběh mě napadl po obzvlášť náročném uspávání, když syna trápily zoubky. Měla jsem chuť vzít tu bolest na sebe a nevěděla jsem, jak ho uklidnit (nikdy mě nenapadlo, že bolest zoubků může být tak emotivní téma). Tak jsem vymyslela postavičku Pocítka, který by si s dítkem povídal a vysvětlil mu, že Bolest je tu proto, aby nám řekla, že tělo musíme vyléčit. Že sama o sobě není špatná, jen jí musíme porozumět a vyřešit ji. Podobně jsem pak napsala o Strachu, Smutku, Hněvu, Radosti a samozřejmě Lásce. Pasáž o Lásce ve své knížce mám nejradši, když Láska říká: “Vždy tady budu pro tebe. Když se budeš bát, když tě bude něco bolet, když se budeš radovat, zlobit nebo když budeš smutný… Všechno spolu zvládneme, protože láska je pocit ze všech nejsilnější.”
Původně jsem knížku ani neplánovala vydat, ale reakce mé sestry a kamarádek s dětmi mě přesvědčila, že by o příběhy Samíka a pocítků byl zájem. Pak jsem text konzultovala i s dětskou psycholožkou a učitelkou na ZŠ, abych se ujistila, že je dostatečně citlivý a přínosný.
-(1).jpg)
Jaké na tu knihu máte ohlasy? Máte zpětnou vazbu od rodičů?
Na knížku dostávám opravdu krásné reakce rodičů a s dětmi a rodiči se pravidelně potkávám také na besedách a čteních, kterým se ráda věnuji. Naživo jsou ty reakce nejryzejší – děti si dokážou opravdu krásné povídat o tom, co cítí, když se jich zeptáte. Měla jsem i několik dojemných momentů, například maminky a babičky, které čtení dojalo k slzám, nebo holčičku, která prozradila, že se štípe do ruky, když ji něco rozzlobí. To se pak snažím předat dál učitelkám, aby informovay rodiče a mohli pomoct…
Děti nám často pocítky malují, v jedné třídě ZŠ pro mě dokonce žáci připravili vlastní knížku o pocitech. A jsem v kontaktu i s rodiči žijícími různě v zahraničí, třeba teď se mi ozvala maminka Slovenka žijící ve Švýcarsku. Je krásné vědět, kam až se může příběh dostat.
Knihu doplňují krásné ilustrace. Podílela jste se nějakým způsobem na jejich podobě, nebo jste ilustrátorce nechala volnou ruku?
S ilustrátorkou jsme byly v opravdu úzkém kontaktu, i když jsme se naživo poprvé viděly až na besedě mé knihy Dievča v Londýne! Seznámily jsme se na Instagramu, já jsem ji delší dobu sledovala a měla jsem její obrázky v dětském pokojíku. Pak jsem se osmělila oslovit ji, jestli by nechtěla mou knihu ilustrovat. Měla zájem, a navíc jsme si nádherně sedly!
Každou scénu, kterou jsem měla nějak promyšlenou, jsem se snažila popsat slovy co nejlépe, aby z toho Martina mohla vycházet. Ona pak udělala svou ilustrátorskou magii a nádherně vdechla mým slovům život. Vždy jsme se radily, jak jednotlivé emoce ztvárnit. Chtěla jsem, aby to byli roztomilí skřítkové. Martinu pak napadlo, že by mohli mít křídla jako motýlci – když emoce odezní a zvládneme ji zpracovat, může odletět. To se mi strašně líbilo.
Jste také vášnivou cestovatelkou. Nechystáte třeba nějakou cestopisnou knihu? Máte něco rozepsáno?
Mám rozepsané pokračování londýnských příběhů a věřím, že to bude pro mé čtenáře zajímavé. Bude to opět forma deníku protkaná zajímavostmi a historkami z Londýna, jak ho neznají. Obyčejný život v Londýně si totiž lidé, kteří zde byli jen jako turisté, kolikrát nedokážou představit. Jsem vděčná, že jim ho mohu přiblížit.
Také brzy vyjde pokračování Samíka a pocítků (zatím ve slovenštině, ale čeština je také v plánu), ve kterém rozebereme další pocity, jako například Stud, Zvědavost nebo Nudu. Na této knížce již pracujeme s mým nakladatelstvím Backstage Books a měla by vyjít letos.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Jozef Vokál
