Halina Pawlowská je žena mnoha profesí. Veřejnost ji zná jako spisovatelku, scenáristku, publicistku, moderátorku a vydavatelku. Vystudovala pražskou FAMU – scenáristiku a dramaturgii. Ze spolupráce s režisérem Milanem Šteindlerem vzešly oblíbené filmy Vrať se do hrobu (1989) a Díky za každé nové ráno (1993). Připravovala také televizní pořady V žitě, Zanzibar, Banánové rybičky nebo Mamba show. Založila a vedla magazín Story, byla spolumajitelkou a šéfredaktorkou Šťastného Jima, nyní se s ní můžete setkávat na stránkách časopisu Glanc. Knihy Haliny Pawlowské patří u nás k nejprodávanějším, autorka s nimi pravidelně boduje v rámci cen Český bestseller, takže bývá i pravidelným hostem besed v naší brněnské prodejně KNIHCENTRUM CAFFÉ. Rozhovor s Halinou Pawlowskou je vždy příjemný – krásný úsměv i typický zvonivý smích zdobí snad každou její odpověď.
Jistě jste za svůj život poskytla mnoho rozhovorů – je nějaká otázka, která Vás už opravdu otravuje?
Jak to všechno zvládám. To je otázka, která mě někdy hrozně otravuje. (smích)
Možná už na tuto otázku máte nějakou univerzální odpověď?
Ne, nemám univerzální odpověď. Zvládám to, jak se dá. (smích)
Sledujete současnou knižní produkci? Zaujal Vás v poslední době někdo?
Ano, sleduju. Co se týče českých knih, nemůžu se ubránit tomu, že všechny české autory čtu s pocitem lehké konkurence. A z té konkurence je mi nejbližší Michal Viewegh, tak se navzájem sledujeme a zároveň si dohazujeme akce, když je třeba Viewegh na besedě v nějaké knihovně, která mě také chce pozvat, tak mi řekne – tam jeď, tam je to dobrý. Dá se říct, že Michalovu tvorbu sleduju docela pozorně. Jinak ráda čtu knížky třeba od Petry Hůlové, to je zase úplně jiný žánr, i každá její kniha je vždy odlišná od té předchozí, vždycky jsem zvědavá, s čím příjde. Asi nejvíc se mi od ní libila Pamět mojí babičce.
Jste podepsána pod pěknou řádkou knih – máte některou z nich nejraději nebo pokládáte některou z nich za nejpovedenější?
Vždycky asi tu poslední... Ale opravdu srdečný vztah mám třeba k textu Díky za každé nové ráno, protože to se podařil i film... Vlastně všechny svoje knížky mám ráda, ale tu poslední možná nejvíc, asi se mi zdá, že na ní bylo nejvíc práce, tak proto ji mám nejradši. Takže teď mám nejradši Velkou ženu z východu. Ale taky mám ráda Zanzibar, protože zase hodně ráda cestuju. Takže mám ráda i Když sob se ženou snídá, protože to je vlastně taky cestopisná kniha. Ale nakonec i ty povídky mám ráda, třeba Proč jsem se neoběsila, povídky jsou takový můj evergreen.
Na co se Vaši fanoušci mohou letos těšit? 
Připravuju dokonce dvě knížky. Ani nevím, jak jsem k tomu přišla. Ta první vznikala tak, že jeden můj kamarád posbíral rady nejen do kuchyně, moje dcera si v tom čase zrovna zařizovala byt a já jsem k tomu začla psát, až z toho vznikl soubor Až se mě dcera zeptá, který by měl vyjít někdy v létě. Jsou to konkrétní povídky - dcera se mě vždycky na něco ptá a já si na něco vzpomenu, co se mi stalo třeba v lásce, v manželství, v kamarádství, přitom to vždycky tak trochu souvisí s jídlem, takže jsou tam i moje recepty a rady. No a moje druhá letošní knížka vyjde na podzim a budou to povídky, název ještě nevím.
Filmy, na kterých jste spolupracovala s Milanem Šteindlerem, jsou mimořádně úspěšné. Mnoho lidí říká, že jsou čím dál lepší. V poslední době mohli diváci sledovat Váš televizní seriál O mé rodině a jiných mrtvolách – byla jste spokojena s výsledkem?
Nebyla, ale to zase není nic nenormálního, protože já nejsem nikdy spokojená s tím, jak filmování dopadne, a neznám snad žádného autora, který by s tím byl spokojený. To potom spíš ten autor si tak jako zvykne a říká si, že to docela šlo. Ale třeba i po Díky za každé nové ráno jsem byla naštvaná. Až pak, když jsme probírali jednotlivé scény, tak jsem si říkala, že to nebylo tak hrozné. (smích) Jinak s Milanem Šteindlerem teď děláme na scénáři k filmu Velká žena z východu, který se bude natáčet na motivy mé knihy.
Hodně jste cestovala, je to o vás známo např. díky TV pořadu Zanzibar, který jste připravovala – kde se Vám nejvíc líbilo a které místo Vás naopak zklamalo?
Kde se mi nelíbilo? Víte, že to si vůbec nevzpomínám, že by se mi někde nelíbilo? Ani nevím. Asi vždycky, když se někam dostanu, tak se mi tam zalíbí, po určité době mě to přímo nadchne, třeba ve Finsku, kde se mi líbilo moc. Ale jinak samozřejmě dávám přednost spíš teplejším krajům. Ale byla jsem třeba v Moskvě, tam to bylo taky zvláštní, tam jsme dostali cenu na filmovém festivalu za Díky za každé nové ráno, tak to bylo příjemné, hrozně si nás tam považovali. Ale zase jsme tam byli v nějakém baru, najednou se ozvala velká rána, v tu chvíli byli všichni hosté na zemi, mysleli jsme, že to je nějaká bomba. Tak to jsem byla docela šokovaná, říkala jsem si, ježišmarjá tady bych nechtěla flámovat. Ale na druhou stranu mě to město svým způsobem fascinovalo. Jinak Afrika je nebezpečná, s odstupem času, jak stárnu, tak si říkám, jak jsem tam mohla třikrát být? Protože já jsem tam byla ne jako turista, byla jsem opravdu v divoké buši. Tanzánie není bezpečná země, není to jednoduché, ale stejně bych tam zase jela. (smích)
Je potěšující, že si opět můžeme říci, že doba dovolených se blíží – jak podle Vás vypadá ideální dovolená?
Teplo se mi líbí, moře se mi líbí, výhled na moře se mi také líbí. Ale teď se mi ideální dovolená kupodivu ani neváže k místu, abych vám řekla třeba Řecko, Itálie, Španělsko. Všechny tyhle země jsou fajn, ale ideální dovolená pro mě znamená dva měsíce. Dva měsíce v Itálii - to by se mi líbilo. Dva měsíce klidně i ve Španělsku - to by bylo taky fajn. Dva měsíce v Řecku - taky beru. Samozřejmě bych nechtěla, aby tam zrovna panovaly nějaké politické nepokoje nebo něco podobného. Ale jinak zkrátka čím déle, tím lépe – užívat si klid, jak už si tam člověk zvykne, má tam ten svůj domeček a kouká na moře, tam jsem si říkala, že bych mohla psát i knihu, ale otázka je, jestli by se mi chtělo. (smích.)
Prozradíte, kam se letos chystáte na dovolenou?
Asi do Itálie. Ale dva měsíce to bohužel nebudou, jestli na deset dní, tak to bude moc.
A berete si s sebou na cesty nějaké knížky?
No tak já možná dostanu čtečku k narozeninám. Možná. Ještě jsem sice nepodlehla kouzlu elektronických knih, ale kupodivu - a to se to váže k těm dovoleným – když jedu na dovolenou, tak si beru na každý den jednu knihu. No a někdy mi to nevyšlo, někdy jsem si musela vzít i knížky dvě, a to pak bylo hodně náročné, hlavně když jsme cestovali letadlem, to bylo příšerné. Takže teď přemýšlím o tom, že ta čtečka by to asi vyřešila. Ale zase jestli to bude pohodlné, protože já ty knihy na té pláži tak jako odhazuju do písku a tak, no uvidíme.
A pejsek Eda s Vámi letos pojede? Jak se mu daří?
Eda už je starej pán, bude mu deset let a je to buldoček, to znamená v zimě je mu zima, v létě je mu horko, prostě degenerovaný zvíře. A ještě je protivnej a nesnáší ostatní psy.
Jak tedy Eda tráví dobu, kdy jste na dovolené?
No tak my máme ještě labradora a moje dcera má dva belgické ovčáky, u nás je živo. Všichni bydlíme dohromady, takže u nás doma vždycky někdo je.
Pojede s Vámi tedy ještě někdo jiný? Nebo dáváte přednost dovolené o samotě?
No asi se mnou pojede manžel. My se musíme tak střídat, protože bydlíme s babičkama, pro které už dovolená ani cestování není, ale někdo o ně musí pečovat. Takže já bych třeba nejradši jela s dcerou, protože máme stejné zájmy – moře, slunce, jídlo, shopping a tak, ale dcera musí zase, když já jsem pryč, se starat o tu babičku. A syn má zase úplně jiné zájmy. Se synem jsme měli jet do Holandska předloni, na loď po kanálech, ještě s jeho kamarádem. Nakonec to dopadlo tak, že můj syn řekl na poslední chvíli, že nemůže, takže jsem jela jenom já s manželem. Můj muž si sice udělal kapitánské zkoušky, ale já jsem v životě na lodi nebyla, kromě snad nějakého parníku... No vlastně, byla jsem na zaoceánské lodi Concordia. To je zajímavé, to jsme vlastně pluli stejnou trasu, jak se stala ta nehoda. No a v sobotu tam byly zkoušky těch záchranných vest, z amplionu hlásili, že probíhá zkouška pro případ katastrofy, ale my jsme blbě slyšeli i blbě rozuměli, takže jsem říkala – nebudeme tady jako idioti pobíhat ve vestách, že jo, nic jsme si nevzali, a jak jsme se pak šli kouknout na palubu, tak říkám, tady je strašně málo záchranných člunů, to by se stejně nikdo nezachránil. Na což můj muž povídá, neblázni, s takovou lodí se nemůže nic stát... No ale abych se vrátila k tématu, tak na té lodi jsem v Holandsku plula já s mužem a bylo to strašné, protože dva lidi a jachta to je málo. Tak to byla jedna z mých nejstrašnějších dovolených vůbec.a
