Pane režisére, lidé ve vašem věku se obvykle věnují spíše odpočinku – zahradničí, sledují televizi, čtou knihy. Vy je píšete. Odkud pramení to tvůrčí nutkání?
Jsem sice už starej dědek, někdy drzej, nevrlej a často unavenej, ale přes to všechno mě pořád baví přemejšlet. A vzpomínat na prožitý krásný roky. Obojí se nad psacím strojem krásně kloubí dohromady. I díky tomu, že píšu a spřádám aktuální myšlenky se vzpomínkama, se mně život stále líbí. A taky musím bejt kvůli psaní furt zvědavej. Na všechno. Podle mě je to jeden z receptů na dlouhověkost. Na něco se těšit a umět se radovat. A nemyslete si, na televizi občas koukám. Onehdy jsem dlouho do noci sledoval profesionální box. Souboj, v němž Tyson Fury – líbí se mi, jak si říká Gypsy King – obhájil titul mistra světa. To byl zápas, panečku.
To jste překvapil. Čekali bychom, že spíše než sport sledujete umělecké žánry.
Ale vždyť to bylo divadlo! Neuvěřitelný představení. Aréna jak za gladiátorských časů, diváci dychtící po adrenalinu, když neřeknu rovnou po krvi. Dramatický příchod hlavních protagonistů – hrůzu nahánějících hromotluků. Něco úžasnýho. Mě vlastně ani tak nezajímal samotný sportovní výkon, jako hemžení okolo, atmosféra, napětí. I ve svým věku jsem to sledoval okem zapáleného režiséra.
Co vy a sport? Věnoval jste se mu někdy aktivně?
V nové knize Zadními vrátky mimo jiné vzpomínám na to, jak jsem jako kluk chodil lyžovat na kopec Maršák nedaleko rodných Holic. On je to tedy spíš takový hrbeček než kopec, přesto se mně nikdy nepodařilo sjet ho bez pádu. Možná to bylo těma starejma lyžema po dědečkovi. Na tom našem zasněženým hrbu lyžovával i fenomenální malíř Karel Malich. Miloval to. S ním jsem dokonce hrával i volejbal.
Zmiňujete Karla Malicha, vedle výtvarných umělců ale v novince Zadními vrátky vzpomínáte především na herecké či režisérské kolegy a kamarády.
Není to dávno, co byl u mě na zahradě Josef Abrhám. A vidíte, je pryč. Nádhernej, noblesní člověk, gentleman. Neodcházej, vzácný tygře! volám za ním v závěru jedné z kapitol. Ale není to nic platný. Po jeho pohřbu jsem do knížky připsal ještě několik odstavců o něm a pro něj. A taky o jeho Libušce. Je to těžký, když kamarádi umíraj a najednou tu nejsou, nemůžu jim ani zavolat. Nejsem na to pořád dost připravenej. I proto jsem tu knihu dával dohromady, abych se z toho zvláštního pocitu osamělosti vypsal. Psal jsem a vzpomínal, takže chvílemi jako by ta naše parta byla se mnou. Abrhám, Čepek, Kodet, Menzel, Landovský, Jefťa Vodňanský. A samozřejmě moje hrdá Nina. Zůstal mně snad jen Pepík Somr, se kterým se o sebe pomyslně opíráme. Alespoň po telefonu se občas těším z tý jeho korektní moravský dikce.
Můžete v krátkosti vzpomenout nějaký v knize popsaný zážitek, který je pro vás opravdu mimořádný?
Takovejch tam je. Ale vypíchnout nechci žádnej, chci si je v sobě uchovat všechny, celej ten báječnej život s tvůrcema a uměním. Všechny ty lidi, který mi něco dali. Byl jsem představenej papežovi i anglické královně, seděl jsem s kandidátem na prezidenta Spojených států. Nedal jsem roli Liv Ullmannové, když mě o ni žádala…
Vy jste odmítl hvězdu první kategorie?! Uměleckou i životní partnerku věhlasného režiséra Ingmara Bergmana?
Když jsem dostal pozvání, abych režíroval v divadle v Oslu, ještě slavná nebyla a s Bergmanem ani nechodila, myslím. Jednou jdu k divadlu a před ním čeká drobná zrzečka a tiše, jednoduchou angličtinou mně říká, že by chtěla zkoušet v tý hře. Obsazení jsme dělali spolu s tamním ředitelem, a tak dívence říkám: … ech, ale to vám přece nechci prozradit. Přečtěte si to v tý mý knize. I to, jak nelichotivě ji tehdy ohodnotil onen ředitel, kterému jsme pro jeho zadrhávání říkali Koktavý viking.
Jak se stalo, že jste v té normalizační době pracoval zrovna ve Švédsku?
V Praze jsem tehdy působil v divadýlku tak maličkým, že snad díky tomu jsme občas prolezli oponou do svobodnýho světa. Ve Švédsku považovali české divadelníky za umělecký zázrak. Obdivovali nás. V knížce například popisuju, jak za Ninou Divíškovou přišla o přestávce Ingrid Thulinová – ta báječná star Bergmanova filmu Mlčení – a loudila z ní, jak je možné tak skvěle hrát komické role. Ve „švédské“ kapitole jsem také zachytil, jak nás pozvala do svého luxusního domu a jaký jsme u ní s Ninou a čerstvě oscarovým Jirkou Menzelem zažili mejdan. Ach, bože! Tohle všechno jsem zažil? Já, nenápadnej blonďáček z Holic? A proto o tom píšu ty svoje knížky – Jedu k mámě, Mírnou oklikou, K přátelům a teď i Zadními vrátky. Píšu, abych nezapomněl. A aby ani ostatní lidé nezapomněli na ty skvělý, úžasný umělce, který milovali divadlo a film. Všechno podřizovali poctivýmu kumštu, jenž má smysl a nese poselství. Výsledek takový práce, ano, to je pak zázrak.
Text: Michael Schubert
Foto: Pavel Chalupa
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.