Jindřich Buxbaum je známý fotograf. Pochází ze Šternberku z tradiční moravské židovské rodiny. Vyučil se automechanikem a od roku 1994 provozoval autodílnu v Nové Hradečné. Je členem Židovské obce Olomouc a Rady federace židovských obcí v ČR. Fotografuje již 14 let a zaměřuje se především na život židovské komunity. Je potomkem přeživšího šoa, muže, který byl v osmnácti letech deportován do terezínského ghetta a za pohnutých okolností přežil hrůzy dalších nacistických lágrů včetně Osvětimi. Vzkaz, že navzdory vyhlazení dvou třetin židovského národa „am Jisrael chaj“ – židovský národ žije – je podkresem všech Buxbaumových snímků; stojí za každým jím zachyceným úsměvem, modlitbou, očima těch, kteří přežili a nikdy nezapomenou. Jindřich Buxbaum fotografuje od svých čtrnácti let. V sedmatřiceti letech zavítal poprvé do Izraele a poté se svým objektivem programově obrátil k světu židů. Představil ho již na desítkách výstav, samostatným tématem, zastoupeným i v tomto fotografickém výběru, jsou mu koncentrační a vyhlazovací tábory. Knižně se Jindřich Buxbaum představuje poprvé. Děje se tak v knize, která i díky poučeným, vnitřně souznějícím textům Daniela Soukupa zve přívětivě tam, kam by se snad mnozí ostýchali vstoupit.
Židé v diaspoře
Je to kupodivu, ale i na počátku 21. století s jeho otevřeností a informační prostupností zůstává judaismus obklopen jistou tajemností. Jsou tací, kterým se neznalost převrací do předsudků. Častěji zůstává nevědomost skryta za shovívavým nezájmem. Ale je i nemálo těch, kdo by chtěli poznat, kdo by chtěli vědět. Ne každý, kdo je takovému poznání otevřen, se však může setkat s autentickou židovskou náboženskou komunitou; s lidmi, pro něž se židovství stalo způsobem života, kteří ho žijí v jeho každodennosti. Kniha Židé v diaspoře dává nahlédnout do takového prostředí, především v Čechách a na Moravě, ale též na východ a západ od nás, na Ukrajině a v Anglii. Fotografie člena Židovské obce v Olomouci Jindřicha Buxbauma (1953) propojené vysvětlujícími texty Dr. Daniela Soukupa (1981) z Univerzity Palackého tamtéž přitom nabízejí víc než pouhý dokument. Uspořádáním v šestnácti oddílech formálně sledují životní běh židů promítnutý též do prožívání vybraných svátků. Současně však působivě odkazují k nitru mužů a žen zachycených v čase, který je určován a utvářen jejich vírou.
Jak vlastně kniha vznikala? U koho se zrodil ten nápad a kdo vás inspiroval?
J. Buxbaum: Já jsem členem Židovské obce Olomouc prakticky od narození. Fotografovat jsem začal od nějakých čtrnácti let, k čemuž mě přivedl můj otec. Nejprve jsem fotil ty místní věci, později jsem se začal věnovat focení židovské komunity. Shromažďoval jsem fotografie, ale na knihu jsem začal myslet asi před pěti lety. Chtěl jsem prezentovat život v komunitách.
Jak vznikla vaše spolupráce s panem doktorem Soukupem?
J. Buxbaum: S panem doktorem se známe z Židovské obce Olomouc a taky přes judaistiku.
D. Soukup: Já bych jen shrnul to, co říkal Jindřich. On na té knize pracoval mnohem delší dobu než já. První výstava se konala v roce 2010, to znamená, že sedm let shromažďoval materiál. Ke mně se dostal již vybraný materiál, který jsem měl okomentovat. Byla to pro mě velká radost, protože Jindřichovy fotografie znám.
Můžete divákům říct, co vše si v jednotlivých oddílech knihy mohou přečíst?
D. Soukup: Jednak je to rytmus židovských svátků, nechybí tam ani oddíl věnovaný šabatu. Pak jsou to také fotografie zachycující denní všednost, od narození, obřízky, scény pohřbů, truchlení či mateřství.
Co pro vás bylo na celém procesu nejtěžší?
J. Buxbaum: Nejtěžší byly asi ty cesty, například do toho Kyjeva. Ze začátku tam byly také obavy, jestli vás tam přijmou, jestli tam budete moci fotit.
D. Soukup: Je opravdu důležité získat si důvěru těch ortodoxních skupin. Za to patří Jindřichovi velké uznání. Druhou věcí je pak získat peníze, což se Jindřichovi také podařilo. Pro mě bylo nejtěžší vtěsnat informace na jednu stranu ke každému tématu.
Podle jakého klíče jste vybíral fotografie do své knihy?
J. Buxbaum: Z toho množství jsem vybral fotky, které běhají po výstavách. Jestli jsem vybral ty nejlepší, to opravdu nevím.
Za každou fotografií se určitě skrývají nejrůznější příběhy. Mohl byste nějaký zmínit?
J. Buxbaum: Pro mě bylo nejzajímavějším tématem focení na Ukrajině. Práce s dětmi mě bavila, a kdyby tady mohla být ta výstava celá, tak byste pochopili, jak tam ty dětí fungují. Je to opravdu zajímavé.
Fotografoval jste v různých zemích a v různých komunitách. V čem je česká židovská komunita jiná?
J. Buxbaum: Dnes už je to u nás velmi podobné jako jinde ve světě.
Sešli jsme se v knihkupectví a sedíme zde nad vaší knihou. Co rádi čtete ve svém volně?
J. Buxbaum: Já se zajímám o umění. Ať už to je fotografie, impresionismus, cokoliv.
D. Soukup: Já se přiznám, že je pro mě práce koníčkem. K literatuře mám blízko a přiznám se, že posledních mnoho let čtu převážně odbornou literaturu ohledně židovských dějin.
Besedu moderovala: Sandra Procházková
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
