Projekt Česká knižnice považuji za ambiciózní a zároveň chvályhodný literárně-kulturní počin, jehož význam pro současnou, ale ještě mnohem více pro budoucí čtenářské generace je nezpochybnitelný. Pokud je jeho cílem představení toho nejlepšího z české literatury a vposledku tudíž vytvoření jakéhosi univerzálního, nadčasově platného kánonu, pak je pochopitelně jasné, že v takovémto výběru či výboru je latentně přítomno riziko jisté diskutabilnosti. V této souvislosti však považuji za nutné zmínit potěšitelný fakt, že u těch, kdo za Českou knižnicí stojí, vidíme evidentní snahu o objektivní zhodnocení významu jednotlivých autorů, resp. jejich děl. Jinými slovy – naprostá většina z nich si výsadu „být vybrán“ plně zaslouží.
Jestliže mám v několika případech určité pochybnosti, pak se to v první řadě týká právě Jiřího Koláře, jehož vztah k literatuře byl značně ambivalentní, především tedy poté, co ji začal nahrazovat jinými formami uměleckého projevu. „Dostal jsem se k tomu, oč jsem usiloval od dávných let – osvobodil se od jazyka.“ Tato proslulá Kolářova věta, vyslovená v r. 1968, stejně tak jako jeho teorie o „konci poezie“, mně vždycky připadaly až příliš troufalé a přitom nijak nepodložené. Jestliže ani takový básnický titán, jakým byl Artur Rimbaud, se takto radikálně nevymezoval (a patrně by mohl, když po několika letech, resp. vytvoření svého grandiózního díla, poezii odvrhl), pak mi Kolářovo opuštění literatury ve jménu údajně přesvědčivějších koláží připadá spíše než vážně míněný záměr jako podivné gesto vzdoru. Dodejme, že osvobodit se od jazyka navíc není (bohudíky!) možné.
Buďme ale k Jiřímu Kolářovi spravedliví a přiznejme mu vynikající schopnost dokázat pomocí toho tolik podceňovaného jazyka vytvořit úchvatné poetické skicy. Stačí si přečíst – či spíše prostudovat – jeho zřejmě nejvýznačnější literární dílo Prometheova játra, aby bylo okamžitě zřejmé, že tu máme co do činění s umělcem slova par excellence. Kolář mě zde upomíná (mám na mysli úvodní část díla) na Vladimíra Holana a jeho Toskánu, a to geniálním nastíněním atmosféry metafyzické tísně, přičemž v obou případech se tak děje pomocí jednoduchých obrazů vzatých takříkajíc „ze života“. Je zřejmé, že už zde se Jiří Kolář představil jako rozený experimentátor, když mu za předlohu posloužily náměty z tvorby Ladislava Klímy a Zofie Nałkowské, které bravurně přetvořil do nového a originálního útvaru.
Kromě Prometheových jater kniha obsahuje ještě tzv. trilogii. Mistr Sun o básnickém umění je svéráznou parodií na překlad staročínského spisu Mistr Sun o umění válečném, který u nás vyšel v r. 1949. Jiří Kolář využívá původního textu k interpretaci svých náhledů na poezii, z nichž je mimo jiné patrné odmítnutí veškerého tzv. angažovaného umění. Shodná metoda je použita i u Nového Epikteta – Rukověť mravních naučení, klasické dílo starořeckého stoického filosofa, je přetransformována do rad a doporučení imaginárnímu básníkovi. Závěrečnou částí trilogie je Černá lyra, kde se ve čtrnácti básních, majících podobu jakýchsi antipoetických záznamů, Kolář patrně snaží demonstrovat svou teorii o konci poezie.
Chtěl bych ocenit vynikající práci Jakuba Říhy a Petra Šrámka, kteří tento svazek České knižnice edičně připravili. U tak složitého básnického díla, jako je to Kolářovo, poznamenaného navíc dobově podmíněnými peripetiemi, by se čtenář bez jejich poznámek a vysvětlivek orientoval jen stěží. Možná, že jde pouze o subjektivní dojem, ale „můj“ Jiří Kolář se v tomto výboru představuje jako velký „prokletý“ básník, který se právě nachází v bodu tvůrčího zlomu, za nímž již budou následovat první krůčky ke kolážovému lartpourlartismu, jenž mu zajistí celosvětovou slávu.
Autor: Jan Hofírek