Proč jste pro Přitažlivost planety Krypton zvolil knižní formu a ne filmovou? A jak dlouho vám trvalo tento román napsat?
Knižní formu jsem zvolil především proto, že jsem cítil, že příběh může být silnější jako literatura, a navíc jsem nevěděl, jak některé části natočit, protože hlavní hrdinové si tam hodně píšou. A dva lidi u počítače vizuálně, to je pro mě strašná nuda. Ale když to člověk čte, tak si myslím, že to nuda není. Psaní mi s přestávkami trvalo asi dva roky.
Krypton je fiktivní planeta z komiksového Supermana. Jakou roli hraje ve vaší knize?
Superman je odmalička moje oblíbená postava. Vždycky jsem cítil, že jeho svět je něčím významný. Planeta Krypton tam symbolizuje domov, protože když dorazil na Zemi, tak tam získal nadpřirozené schopnosti a stal se hrdinou, obdivovaným mužem, ale pořád to byl kluk, kterému musel chybět domov, protože ta jeho planeta vybouchla. A mně to přišlo takové hezké přirovnání k tomu, co v mé knize hrdinové prožívají.
Navrhoval jste i obálku knihy?
Ne, tu mi navrhovaly Andrijana Trpković a Petra Těthalová. Jsou to výtvarnice, které dělají u filmu i v divadle, ale toto byla jejich první zkušenost s obalem knihy.
Promítly se do děje, tedy do vztahu hlavních protagonistů Martina a Veroniky, vaše vlastní emoce, zážitky, představy?
Určitě ano, myslím, že tam jsou. Člověk má vždycky nějakou zkušenost, kterou se potom snaží přetavit do svého díla, ale hledá pro to jiné formy. Není to rozhodně jedna ku jedné k mému životu, ale je úkolem autora své pocity a to, co prožije, nějak předat čtenáři.
Jejich vztah trvá ve virtuálním prostoru sedm let. Je podle vás možné, aby jim to takto dlouho vydrželo, když se naživo nesetkávají? A nejsou to pro mladý pár ztracená léta?
Nejsou to ztracená léta, protože mezitím prožívají i jiné vztahy a vedou celkem normální životy. Ten virtuální vztah mají jako něco, k čemu se upínají. Takovou naději, platonickou lásku, která jim v těch těžkých chvílích, kdy jsou sami, pomáhá.
Jak to máte se vztahy v životě vy sám? Máte rád ty virtuální nebo skutečné?
Já mám rád ty skutečné. Vlastně jsem dost překvapený, že jsem napsal něco o virtuálním vztahu, když mně se to prostředí týká pramálo. Jinak za vztahy v životě bych si medaili nedal, ale žiju, přežívám, nikdo mě nezabil.
Jak podle vás sociální sítě a virtualita změnily svět a vztahy mezi lidmi?
Myslím si, že velmi. Naprosto změnily naše vnímání.
Některé recenze čtenářů vytýkají knize předvídatelnost. Byl jste si jí při psaní vědom?
To jsem zrovna neslyšel. Spíš se ke mně dostala informace, že je tam moc zvratů, že je to filmové. Občas má někdo nějakou výtku, některé jdou dokonce proti sobě. Nejčastěji mi čtenáři opakují, že je tam moc nebo naopak málo popisu. Z toho opravdu moudrý nejsem, ale jako čtenář vím, že knihy jsou různé. Čím modernější knížka, tím přesnější popisy, ale kratší, a o to jsem se snažil. Recenze si čtu, snažím se si z nich něco vzít, ale ne vždy to jde.
Bude pokračování knihy? Spousta věcí zůstala v závěru neuzavřených. Byl to záměr, aby si čtenáři už zbytek domysleli sami?
Já většinou i ve filmech mířím do uzavírání způsobem, který nutí diváka si to takzvaně dopočítat. Mozek, když mu ukazujete obrázky a zná nějaký výjev, který pak zakryjete, tak si to dopočítá. Je to moderní styl. Já jsem byl na přednášce jednoho scenáristy (Robert McKee), který říkal, že divák chce dřít pro své jídlo. Myslím, že je to tak, že když řeknete vtip, tak chcete, aby vám nebylo řečeno vše doslova a aby vám nějaké věci došly. Rozhodně jsem neměl záměr, aby bylo pokračování knihy. Byť miluju Piráty z Karibiku a Hunger Games, tak jako autor takto neuvažuju.
V nějakém rozhovoru jste zmínil, že už máte v hlavě další námět na jinou knihu, a dokonce má pracovní název. Máte ji snad už i rozepsanou?
Ano, mám další námět. Jmenuje se to Moje láska Chiara. Chiara je ženské italské jméno. Knihu ještě nemám rozepsanou, spíš si to tak dávám dohromady. Mám pocit, že vím přesně, co chci psát, ale ještě jsem se k tomu nedostal.
Cítíte se jako spisovatel? Splnil jste si napsáním knihy svůj sen?
Připadám si jako spisovatel. Chápu, že jsem napsal jednu knížku a jako herec mám čtyřicet filmů, jako režisér dva. Ale s knížkou člověk tráví intenzivně dva roky, a paradoxně, když mi začali říkat režisére, tak jsem se s tím těžko srovnával, bylo mi to trošku žinantní, být takto oslovován. A u toho spisovatele, nevím proč, to tak nebylo. Možná je to to hlavní, co chci dělat, a teď najednou se to stalo. Asi mi to někdo omlátí o hlavu, ale připadám si jako spisovatel.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Jiří Vaněk
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
