Protože jsem o událostech v Životicích chtěla říct co nejvíce, a tolik informací by román nevstřebal. Anebo vstřebal, ale měl by pak přes tisíc stran. A já jsem chtěla do knihy zahrnout všechno, co se mi podařilo zjistit. Proto ta dokumentární forma. Zároveň ale pracuji se zbeletrizovanými výpověďmi očitých svědků – to však v žádném případě neznamená, že jsou vyfabulované. Naopak, je to doslovný přepis, jen literárně upravený a všemi pamětníky autorizovaný.
Jak to vypadá, když sbíráte svědectví pamětníků? Děláte si zápisky, nahrávky, nebo vám lidé třeba nějaké dokumenty i půjčují? A důvěřují vám?
Myslím, že kdyby mi lidé nedůvěřovali, nemluvili by se mnou. Důvěra je naprostý základ. Při setkání nenahrávám, ale zapisuju do notesu. Nosím si s sebou přenosný skener, takže si dokumenty nebo fotografie nemusím půjčovat.
Čím si vysvětlujete absenci výuky o životické tragédii ve školách?
Projevuje se tady souběh několika různých věcí, které by se daly shrnout do smutného konstatování, že na Karvinsku se o uchovávání historického odkazu dlouhodobě moc nedbá. A když o něco nepečujete, začne to krnět. Památník životické tragédie je otevřen jen v úterky, nepořádají se žádné besedy, v infocentru vám nenabídnou žádnou brožuru nebo třeba mapku, která by vás provedla po kamenných pomníčcích na místech, kde vraždilo gestapo. Naopak jedenácti pomníčkům hrozí zničení, protože přes ně kdosi naplánoval trasu nové silnice. To nechápu, fakt ne. Dovedete si představit, že by třeba skrz Lidice nebo Ležáky chtěl někdo vést čtyřproudovou komunikaci? Při takovémto přístupu není divu, že životická tragédie pozvolna upadá do zapomnění. Jednou za rok smuteční shromáždění, a tím to hasne. Ale abych řekla i něco pozitivního – vím o několika skvělých učitelích, kteří o životických událostech učí, a tímto každému z nich děkuji. A spolek Životice sobě taky odvádí velký kus práce.
Je něco, co byste v této knize ráda viděla, ale nebylo možné to zapracovat třeba z důvodu, že lidé, kterých byste se ráda na něco zeptala, již nežijí? Kteří by to případně byli a z čeho byste je vyzpovídala, pokud by byla ta příležitost?
Toho by bylo! Mám v hlavě spoustu otázek pro Hildu a Amalii Pawlasovy, Maňku Warcopovou, Florentinu Bujokovou, Emilii Dudovou… a pro spoustu dalších obyvatel vesnice. A samozřejmě taky pro Henryka Mokrosze, jenomže ten by se mnou velmi pravděpodobně odmítl mluvit. Je hrozná škoda, že se podrobného zpracování životické tragédie někdo neujal hned po válce. Ovšem tehdy k tomu nebyla politická vůle, bohužel.
Jak je možné, že až ve vaší knize se objevuje vůbec poprvé fotografie velitele těšínského gestapa, kriminálního rady Quida Magwitze? Jak jste se k ní dostala? V jednom rozhovoru s vědeckým asistentem Slezského ústavu ČSAV v Opavě Mečislavem Borákem (kterému jste knihu dedikovala) jsem se dočetla, že fotografie Q. Magwitze bohužel není k dispozici.
Je možné, vlastně s ohledem na tehdejší geopolitickou situaci velmi pravděpodobné, že Mečislav Borák neměl v osmdesátých letech přístup do amerických a německých archivů, ze kterých jsem teď čerpala já. Našla jsem tam nejen fotky, ale taky osobní kartu Guida Magwitze ve složce důstojníků SS, odkud jsem převzala životopisné údaje. Dostat se k těm materiálům byl poměrně složitý proces, ale mně zkrátka přišlo důležité, aby pozůstalí mohli pohlédnout do tváře muže, který vydal rozkaz k zavraždění nebo deportaci jejich blízkých. A aby se dozvěděli, z jakého prostředí pocházel, jak bleskovou kariéru u nacistů udělal. Mimochodem, za spáchané zločiny nebyl Magwitz nikdy odsouzen a zemřel téměř šedesát let po životickém vraždění.
Nakolik významným zdrojem pro vás byly materiály Mečislava Boráka?
Nesmírně významným, proto jsem mu ostatně knihu dedikovala. Mečislav Borák odvedl obdivuhodný kus práce a já jsem velmi vděčná jeho synům, že mi umožnili přístup do archivu svého otce a dali mi svolení k publikování několika dokumentů a fotografií. Moc mě mrzí, že jsme se s panem profesorem nestihli poznat osobně – nejen s ohledem na naši společnou práci, ale i proto, že se mi teď ozývá spousta jeho přátel a kolegů, a já z jejich vyprávění poznávám, jak skvělý člověk Míťa Borák byl.
Zpracováváte témata, kde zachraňujete historické události, aby se za nimi dočista nezavřela brána zapomnění, a prostřednictvím knih je opět vracíte lidem do povědomí. Máte v úmyslu v tomto pokračovat i ve svých dalších knihách?
Ano, ještě je přede mnou třetí díl Šikmého kostela. A troufám si říct, že v něm bude obsaženo mnohem více zapomenutých – nebo spíše úmyslně zastrčených – historických událostí než v předchozích dvou. Při rešerších opakovaně žasnu nad tím, co všechno se podařilo vymazat z obecného povědomí, z kolektivní paměti. Jsem teď na přelomu čtyřicátých a padesátých let a občas se při četbě dokumentů nebo při rozhovorech s pamětníky zalykám bezmocným vztekem. Raději si ani nepředstavuju, jak obtížné to bude psát. Protože psaní je emocionálně mnohem náročnější než rešerše.
Když píšete o takto krutých dějinných událostech a sbíráním podkladů vlastně všechny ty hrůzy nepřímo prožíváte, neodráží se vám to do běžného života? Nemá to vliv na vaše psychické rozpoložení, náladu? Nebo si zcela umíte udržet odstup?
Odstup si držet nechci a nemůžu, to bych nenapsala ani řádek. A když mám pocit, že mě to pohlcuje, musím si s tím zkrátka nějak poradit.
Důležité pro mě je, aby mi práce dávala smysl – a tahle práce mi ho dává vrchovatě. Snažím se dát hlas lidem tohoto regionu, kteří až příliš dlouho nebyli slyšet. Odehrálo se tady tolik historických křivd, o kterých se vůbec neví! Když na mě při psaní náročných pasáží přijde krize, pokaždé si říkám – oni to museli žít, ty to jenom píšeš. Někdy to pomůže. Jindy od psaní musím odejít a vyčistit si hlavu.
Máte přehled o tom, jaké je vaše čtenářské publikum? Mám na mysli věkovou kategorii, nebo regiony, kde je zájem číst tyto knihy silnější (možná právě proto, že se děj odehrává v kraji, v němž žijí)? Nebo je čtou všichni napříč generacemi a celou Českou republikou?
Nedělám si žádné průzkumy, excelových tabulek jsem se doživotně přesytila při svém předchozím pracovním působení. Ale čtenářské ohlasy dostávám ze všech regionů a ze všech věkových skupin. Pozvání na besedy taky přicházejí z celého Česka, z knihoven, ze škol i z univerzit. Takže odpověď je nejspíš ano, čtenářský zájem jde napříč všemi vyjmenovanými kategoriemi. Což je úžasné, že? Něčeho takového jsem se při psaní prvního dílu vůbec nenadála.
V jednom rozhovoru jste uvedla, že se chystáte napsat i knihu pro děti. Nosíte ji stále v hlavě, nebo jste ji zatím úplně vypustila ze svých plánů?
Děkuju za připomenutí. To téma pořád nosím v hlavě, ano. Společně se spoustou dalších. Teď se ale chci soustředit na napsání třetího dílu Šikmého kostela. Pak se uvidí, do čeho se pustím dál. Námětů a nápadů mám spoustu.
Jakou otázku byste položila Karin Lednické, kdybyste s ní dělala rozhovor? A samozřejmě nás zajímá také odpověď.
Vy mi dáváte! Tak já bych se teda zeptala, na co jsem v životě nejvíc pyšná. A pak bych si odpověděla, že na svoje děti, Davču a Zuzanku. Jsou oba úžasní.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Petr Koláska
Projevuje se tady souběh několika různých věcí, které by se daly shrnout do smutného konstatování, že na Karvinsku se o uchovávání historického odkazu dlouhodobě moc nedbá. A když o něco nepečujete, začne to krnět. Památník životické tragédie je otevřen jen v úterky, nepořádají se žádné besedy, v infocentru vám nenabídnou žádnou brožuru nebo třeba mapku, která by vás provedla po kamenných pomníčcích na místech, kde vraždilo gestapo. Naopak jedenácti pomníčkům hrozí zničení, protože přes ně kdosi naplánoval trasu nové silnice. To nechápu, fakt ne. Dovedete si představit, že by třeba skrz Lidice nebo Ležáky chtěl někdo vést čtyřproudovou komunikaci? Při takovémto přístupu není divu, že životická tragédie pozvolna upadá do zapomnění. Jednou za rok smuteční shromáždění, a tím to hasne. Ale abych řekla i něco pozitivního – vím o několika skvělých učitelích, kteří o životických událostech učí, a tímto každému z nich děkuji. A spolek Životice sobě taky odvádí velký kus práce.
Je něco, co byste v této knize ráda viděla, ale nebylo možné to zapracovat třeba z důvodu, že lidé, kterých byste se ráda na něco zeptala, již nežijí? Kteří by to případně byli a z čeho byste je vyzpovídala, pokud by byla ta příležitost?
Toho by bylo! Mám v hlavě spoustu otázek pro Hildu a Amalii Pawlasovy, Maňku Warcopovou, Florentinu Bujokovou, Emilii Dudovou… a pro spoustu dalších obyvatel vesnice. A samozřejmě taky pro Henryka Mokrosze, jenomže ten by se mnou velmi pravděpodobně odmítl mluvit. Je hrozná škoda, že se podrobného zpracování životické tragédie někdo neujal hned po válce. Ovšem tehdy k tomu nebyla politická vůle, bohužel.
Jak je možné, že až ve vaší knize se objevuje vůbec poprvé fotografie velitele těšínského gestapa, kriminálního rady Quida Magwitze? Jak jste se k ní dostala? V jednom rozhovoru s vědeckým asistentem Slezského ústavu ČSAV v Opavě Mečislavem Borákem (kterému jste knihu dedikovala) jsem se dočetla, že fotografie Q. Magwitze bohužel není k dispozici.
Je možné, vlastně s ohledem na tehdejší geopolitickou situaci velmi pravděpodobné, že Mečislav Borák neměl v osmdesátých letech přístup do amerických a německých archivů, ze kterých jsem teď čerpala já. Našla jsem tam nejen fotky, ale taky osobní kartu Guida Magwitze ve složce důstojníků SS, odkud jsem převzala životopisné údaje. Dostat se k těm materiálům byl poměrně složitý proces, ale mně zkrátka přišlo důležité, aby pozůstalí mohli pohlédnout do tváře muže, který vydal rozkaz k zavraždění nebo deportaci jejich blízkých. A aby se dozvěděli, z jakého prostředí pocházel, jak bleskovou kariéru u nacistů udělal. Mimochodem, za spáchané zločiny nebyl Magwitz nikdy odsouzen a zemřel téměř šedesát let po životickém vraždění.
Nakolik významným zdrojem pro vás byly materiály Mečislava Boráka?
Nesmírně významným, proto jsem mu ostatně knihu dedikovala. Mečislav Borák odvedl obdivuhodný kus práce a já jsem velmi vděčná jeho synům, že mi umožnili přístup do archivu svého otce a dali mi svolení k publikování několika dokumentů a fotografií. Moc mě mrzí, že jsme se s panem profesorem nestihli poznat osobně – nejen s ohledem na naši společnou práci, ale i proto, že se mi teď ozývá spousta jeho přátel a kolegů, a já z jejich vyprávění poznávám, jak skvělý člověk Míťa Borák byl.
Zpracováváte témata, kde zachraňujete historické události, aby se za nimi dočista nezavřela brána zapomnění, a prostřednictvím knih je opět vracíte lidem do povědomí. Máte v úmyslu v tomto pokračovat i ve svých dalších knihách?
Ano, ještě je přede mnou třetí díl Šikmého kostela. A troufám si říct, že v něm bude obsaženo mnohem více zapomenutých – nebo spíše úmyslně zastrčených – historických událostí než v předchozích dvou. Při rešerších opakovaně žasnu nad tím, co všechno se podařilo vymazat z obecného povědomí, z kolektivní paměti. Jsem teď na přelomu čtyřicátých a padesátých let a občas se při četbě dokumentů nebo při rozhovorech s pamětníky zalykám bezmocným vztekem. Raději si ani nepředstavuju, jak obtížné to bude psát. Protože psaní je emocionálně mnohem náročnější než rešerše.
Když píšete o takto krutých dějinných událostech a sbíráním podkladů vlastně všechny ty hrůzy nepřímo prožíváte, neodráží se vám to do běžného života? Nemá to vliv na vaše psychické rozpoložení, náladu? Nebo si zcela umíte udržet odstup?
Odstup si držet nechci a nemůžu, to bych nenapsala ani řádek. A když mám pocit, že mě to pohlcuje, musím si s tím zkrátka nějak poradit.
Důležité pro mě je, aby mi práce dávala smysl – a tahle práce mi ho dává vrchovatě. Snažím se dát hlas lidem tohoto regionu, kteří až příliš dlouho nebyli slyšet. Odehrálo se tady tolik historických křivd, o kterých se vůbec neví! Když na mě při psaní náročných pasáží přijde krize, pokaždé si říkám – oni to museli žít, ty to jenom píšeš. Někdy to pomůže. Jindy od psaní musím odejít a vyčistit si hlavu.
Máte přehled o tom, jaké je vaše čtenářské publikum? Mám na mysli věkovou kategorii, nebo regiony, kde je zájem číst tyto knihy silnější (možná právě proto, že se děj odehrává v kraji, v němž žijí)? Nebo je čtou všichni napříč generacemi a celou Českou republikou?
Nedělám si žádné průzkumy, excelových tabulek jsem se doživotně přesytila při svém předchozím pracovním působení. Ale čtenářské ohlasy dostávám ze všech regionů a ze všech věkových skupin. Pozvání na besedy taky přicházejí z celého Česka, z knihoven, ze škol i z univerzit. Takže odpověď je nejspíš ano, čtenářský zájem jde napříč všemi vyjmenovanými kategoriemi. Což je úžasné, že? Něčeho takového jsem se při psaní prvního dílu vůbec nenadála.
V jednom rozhovoru jste uvedla, že se chystáte napsat i knihu pro děti. Nosíte ji stále v hlavě, nebo jste ji zatím úplně vypustila ze svých plánů?
Děkuju za připomenutí. To téma pořád nosím v hlavě, ano. Společně se spoustou dalších. Teď se ale chci soustředit na napsání třetího dílu Šikmého kostela. Pak se uvidí, do čeho se pustím dál. Námětů a nápadů mám spoustu.
Jakou otázku byste položila Karin Lednické, kdybyste s ní dělala rozhovor? A samozřejmě nás zajímá také odpověď.
Vy mi dáváte! Tak já bych se teda zeptala, na co jsem v životě nejvíc pyšná. A pak bych si odpověděla, že na svoje děti, Davču a Zuzanku. Jsou oba úžasní.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Petr Koláska
