Byla to zvířátka, přesněji kočky. Jsem milovník koček a pár jich mám i doma, takže to byla ta úplně první inspirace. A pak samozřejmě i to, že mé kamarádky začaly rodit děti a já jsem si říkala, že by vůbec nebylo od věci napsat něco i pro prcky.
Má kočička Ťapička základ v reálném zvířeti?
Ano, kočička Ťapička reálně opravdu existuje. To ona byla to malé, bílé koťátko. Teď už je ale dospělá.
Jaké na knížku dostáváte od dětí reakce?
Veskrze příznivé, děti se do ní zamilují na první pohled. Zjevně je baví jak kočičí příběhy, tak krásné obrázky. A neméně pak také možnost luštění, hledání rozdílů nebo omalovánky, které v ní najdou. Stejně reagují i dospělí – shodují se v tom, že je kniha velmi zdařilá.
Ke knížce máte pro děti připraven program s názvem Kočkohrátky. Jak takové Kočkohrátky probíhají? Baví vás práce s dětmi? Kočkohrátky kombinují předčítání z knížky o Ťapičce s promítáním prezentace, která obsahuje krátké texty ke čtení, nějaké ilustrace z knihy a také fotky koťátek. Kromě toho dětem vyprávím o kočičkách a zkouším, jaký dávaly při čtení pozor a co si zapamatovaly z pasáží, které slyšely. Zpestřením na úvod je také zpívání s tleskáním do rytmu, to mají děti rády.
Slyšeli jsme, že o Ťapičce vznikla také písnička. Můžete nám o ní prozradit více?
Před časem jsem se začala učit hrát na kytaru a napadlo mě, že by bylo hezké během programu pro děti zazpívat něco tematického ke knize, kterou jim představuji. Požádala jsem svého učitele, zda by nezhudebnil několik slok na motivy příběhů kočičky Ťapičky, a on souhlasil. Brzy vznikl text i melodie, a je vidět, že se obojí dětem trefilo do noty.
Kolik máte doma koček a co pro vás v životě kočky znamenají?
U mě je to proměnlivé číslo. Moje jsou čtyři, ale v současné době u mě žije ještě kočička, která původně patřila kamarádce. Ta se jí musela vzdát kvůli zdravotním potížím jejího kocourka. No, a na zahradu ke mně chodí tři další kočky, které krmím, mazlím se s nimi, a dala jsem jim jména. Kočky považuji za skvělé společníky. Milovala jsem je odmalička a líbí se mi nejen jejich vznešená krása, ale i hrdá povaha.
Baví vás být pro změnu v roli dětské autorky?
Je to hrozně fajn. S Kočkohrátkami jezdím po školkách, školách a knihovnách a je to velmi příjemné a milé. Takže můžu říct, že i v této roli se cítím velmi dobře. Ono je osvěžující odskočit si od detektivek a vážnějších témat k takovému hravému, dětskému světu.
Jak jste se vůbec stala spisovatelkou?
Já jsem byla psavec odjakživa. Pořád jsem vymýšlela a psala nějaké příběhy, a dokonce má prvotina, to mi bylo snad sedm osm, se jmenovala O kočičkách a o koťátkách. Tak jsem se k tomu asi teď oklikou vrátila. Ale opravdovou spisovatelkou jsem se stala tak, že jsem byla skutečně vášnivou čtenářkou
a jednoho dne, kdy mi bylo tak 15 let, jsem si řekla: co když jednou nebude co číst? Tak já něco napíšu taky. Napsala jsem celkem útlý dívčí román, a na popud kamarádky jsem ho poslala do nakladatelství. Odtamtud mi přišla obratem smlouva i s požadavkem, že bych mohla napsat i další podobné knížky. Takže se to tak nějak stalo úplně samo. Ani jsem nad tím moc nedumala.
Pamatujete si ještě na ten první příběh o kočičkách?
To už si nepamatuju. Podívejte, my jsme vždycky měli doma kočičky. Vzpomínám si třeba na Micinku. Popisovala jsem, jak jsme si Micku přinesli od sousedů Novákových, a jak potom porodila koťátka a my pak měli ještě navíc Mourka, Rézinku a Míšu. Takže to byly spíš takové popisy reálných věcí okolo kočiček.
Myslíte si, že je dneska těžké prosadit se jako začínající spisovatel?
Nedokážu to tak úplně ze svého pohledu posoudit. Ale z toho, co vnímám a slyším od ostatních lidí, tak asi ano. Konkurence je velká a trh je opravdu nasycený. Navíc se u nás vydává hodně překladové literatury. A když už někdo napíše opravdu kvalitní dílo, je asi těžké dostat ho k nějakému redaktorovi, který se jím vůbec bude zabývat. Myslím, že už panuje i jakási nedůvěra v rukopisy, kterých do nakladatelství chodí určitě hodně. Přiznám se, že já mám nakladatelství už asi rok a kousek, a také mi chodí různá díla. Skutečně je mnohdy opravdu těžké se tím prokousat. Takže prosadit se asi není úplně jednoduché.
A co byste začínajícím spisovatelům poradila?
Pokud po tom opravdu touží, aby se nevzdávali a zkoušeli to. Musí věřit, že to jednou vyjde. To je asi ta nejzásadnější rada. Prostě se nevzdávat a jít si za svým snem.
Text a foto: Viktorie Šmajstrlová
Jaké na knížku dostáváte od dětí reakce?
Veskrze příznivé, děti se do ní zamilují na první pohled. Zjevně je baví jak kočičí příběhy, tak krásné obrázky. A neméně pak také možnost luštění, hledání rozdílů nebo omalovánky, které v ní najdou. Stejně reagují i dospělí – shodují se v tom, že je kniha velmi zdařilá.
Ke knížce máte pro děti připraven program s názvem Kočkohrátky. Jak takové Kočkohrátky probíhají? Baví vás práce s dětmi? Kočkohrátky kombinují předčítání z knížky o Ťapičce s promítáním prezentace, která obsahuje krátké texty ke čtení, nějaké ilustrace z knihy a také fotky koťátek. Kromě toho dětem vyprávím o kočičkách a zkouším, jaký dávaly při čtení pozor a co si zapamatovaly z pasáží, které slyšely. Zpestřením na úvod je také zpívání s tleskáním do rytmu, to mají děti rády.
Slyšeli jsme, že o Ťapičce vznikla také písnička. Můžete nám o ní prozradit více?
Před časem jsem se začala učit hrát na kytaru a napadlo mě, že by bylo hezké během programu pro děti zazpívat něco tematického ke knize, kterou jim představuji. Požádala jsem svého učitele, zda by nezhudebnil několik slok na motivy příběhů kočičky Ťapičky, a on souhlasil. Brzy vznikl text i melodie, a je vidět, že se obojí dětem trefilo do noty.
Kolik máte doma koček a co pro vás v životě kočky znamenají?
U mě je to proměnlivé číslo. Moje jsou čtyři, ale v současné době u mě žije ještě kočička, která původně patřila kamarádce. Ta se jí musela vzdát kvůli zdravotním potížím jejího kocourka. No, a na zahradu ke mně chodí tři další kočky, které krmím, mazlím se s nimi, a dala jsem jim jména. Kočky považuji za skvělé společníky. Milovala jsem je odmalička a líbí se mi nejen jejich vznešená krása, ale i hrdá povaha.
Baví vás být pro změnu v roli dětské autorky?
Je to hrozně fajn. S Kočkohrátkami jezdím po školkách, školách a knihovnách a je to velmi příjemné a milé. Takže můžu říct, že i v této roli se cítím velmi dobře. Ono je osvěžující odskočit si od detektivek a vážnějších témat k takovému hravému, dětskému světu.
Jak jste se vůbec stala spisovatelkou?
Já jsem byla psavec odjakživa. Pořád jsem vymýšlela a psala nějaké příběhy, a dokonce má prvotina, to mi bylo snad sedm osm, se jmenovala O kočičkách a o koťátkách. Tak jsem se k tomu asi teď oklikou vrátila. Ale opravdovou spisovatelkou jsem se stala tak, že jsem byla skutečně vášnivou čtenářkou
a jednoho dne, kdy mi bylo tak 15 let, jsem si řekla: co když jednou nebude co číst? Tak já něco napíšu taky. Napsala jsem celkem útlý dívčí román, a na popud kamarádky jsem ho poslala do nakladatelství. Odtamtud mi přišla obratem smlouva i s požadavkem, že bych mohla napsat i další podobné knížky. Takže se to tak nějak stalo úplně samo. Ani jsem nad tím moc nedumala.
Pamatujete si ještě na ten první příběh o kočičkách?
To už si nepamatuju. Podívejte, my jsme vždycky měli doma kočičky. Vzpomínám si třeba na Micinku. Popisovala jsem, jak jsme si Micku přinesli od sousedů Novákových, a jak potom porodila koťátka a my pak měli ještě navíc Mourka, Rézinku a Míšu. Takže to byly spíš takové popisy reálných věcí okolo kočiček.
Myslíte si, že je dneska těžké prosadit se jako začínající spisovatel?
Nedokážu to tak úplně ze svého pohledu posoudit. Ale z toho, co vnímám a slyším od ostatních lidí, tak asi ano. Konkurence je velká a trh je opravdu nasycený. Navíc se u nás vydává hodně překladové literatury. A když už někdo napíše opravdu kvalitní dílo, je asi těžké dostat ho k nějakému redaktorovi, který se jím vůbec bude zabývat. Myslím, že už panuje i jakási nedůvěra v rukopisy, kterých do nakladatelství chodí určitě hodně. Přiznám se, že já mám nakladatelství už asi rok a kousek, a také mi chodí různá díla. Skutečně je mnohdy opravdu těžké se tím prokousat. Takže prosadit se asi není úplně jednoduché.
A co byste začínajícím spisovatelům poradila?
Pokud po tom opravdu touží, aby se nevzdávali a zkoušeli to. Musí věřit, že to jednou vyjde. To je asi ta nejzásadnější rada. Prostě se nevzdávat a jít si za svým snem.
Text a foto: Viktorie Šmajstrlová