Dnes bude v 16:00 hod. hostem Domu knihy Knihcentrum překladatelka, nakladatelka a autorka knih pro děti a mládež Ivana Pecháčková, která nám před svou návštěvou poskytla rozhovor.Jak se těšíte do Ostravy?
Do Ostravy se těším velice velmi, protože jsem k babičce na Slezskou jezdívala každé prázdniny více než 20 let. Babička měla v takové malé ulici Na Burni (v kolonii domků) také malou zahradu, kde bývaly báječné jahody, takže s Ostravou se mi pojí vždy i velké jahodové hody, protože babička taky báječně pekla - například piškotový dort plněný jahodami a to bylo tedy něco))
Před 4 lety, když jsme s dcerou Emmou byly na ostravském knižním veletrhu, jsem jí chtěla tu starou hornickou kolonii ukázat a vůbec jsem to tam nepoznala! Všechny domky jsou krásně opravené a žijí tam spíše dobře situovaní lidé… Pak jsme se vrátily na večírek na ostravském hradě, kde jsme měli přátele z Prahy, jenže té noci umřel můj táta – týž den, kdy jsem Emmě ukazovala na Slezské všechna ta místa, kde si hrával a pak taky já u babičky, takže to bylo moc smutné a na svou poslední návštěvu Ostravy nikdy nezapomenu.
Líbí se mi ostravský Dům umění a všechny výstavy v něm a vždycky, když jsem v Ostravě, tak si tam zajdu. Když jsme tam naposledy byli celá rodina i s dětmi, tak jsem jim s mým mužem ukazovala Karolinu a další průmyslové památky v Ostravě a dceřiny experimentání fotky z těch úžasných industriálních objektů nám dodnes visí na chatě…
Jaká je produkce Nakladatelství Meander? Co všechno vydává?
Meander je nakladatelství artových knih pro děti a k dnešnímu dni jsem vydala už přes 160 titulů převážně uměleckých knížek ve třech edicích: Modrý slon (ta je naší vlajkovou lodí a vytvářejí ji přední autoři a výtvarníci i grafici – prvních 100 výtisků je autorem a výtvarníkem signovaných a jsou již i předmětem sběratelské vášně) Další edice PRO EMU je komiksová a vydává dobrý český i světový komiks a poslední je Edice Pražské legendy, které vycházejí ve více jazycích. Z nich právě bych ráda v Ostravě také četla, protože až na výjimky jsem všechny napsala já – moc mě to baví.
Letos slaví Meander 20 let. Jak se za tu dobu změnil dětský čtenář?
Tak změnil se, a to velmi dramaticky. Jeho vnímání je klipovité, zamřené více na obrazovou než na obsahovou stránku, hůř se soustředí na text, jeho schopnost přečíst knihu o více než dvěstě stranách je rok od roku stále horší. Nemá čas ani náladu číst, chce si hrát se svým mobilem/tabletem/počítačem a velmi nelibě nese, když po něm škola/rodiče žádají přečíst až několik tlustých knih za rok. Zdá se mu to nekonečně nudné!
Všude po světě se slavné knihy, které četly náruživě celé generace dětí bez problémů a rády převypravují, krátí, zjednodušují. Otázka je, zda to je cesta…
Za posledních 12 let získalo vaše nakladatelství 4x ocenění Nejkrásnější dětská kniha roku v soutěži Ministerstva kultury ČR a PNP. Které tituly tuto cenu Meandru přinesly?
Tak první byla Niklova moderní pohádka o Rybabě a Mořské duši v roce 2002 – ta tehdy byla nominovaná také na Magnesii Literu. Je to taková metafora o tom, jak odvážná hlubinná ryba přinese do hluboké tmy u dna oceánu světlo. Je ručně vázaná s krásnými mezotintami a moc dlouho trvalo, než jsem u nás naučila kultivované uměnímilovné čtenáře na tento typ artových knih. První náklad 1000 ks jsem prodávala pár let, ale postupně se to lepšilo a došlo i na dotisk. Další Nejkrásnější kniha roku byly ZáHádky také od Petra Nikla a ty dokonce (jako zatím jediná dětská kniha) v Magnesii liteře získaly titul Kniha roku napříč všemi kategoriemi. Další byla skvělá kniha Ivana Wernische Chodit po provaze je snadné s úžasnými ilustracemi Jiřího Stacha. No a ta letošní čerstvá je poezie písničkáře, překladatele a básníka Michala Bystrova Nech ten mech s akvarely Petra Nikla. Vznikala ve studiu Najbrt v rukou Zuzany Lednické, vůbec všechny naše knihy dělají přední čeští grafici a je to pokaždé velmi vzrušující práce. Grafik je nakonec ten, kdo vymyslí, jak bude knížka vypadat.
O které dětské knihy je v současnosti zájem?
Děti asi teď hodně čtou fantasy a ty upíří ságy, ne? No, přiznám se bez mučení, že to pořádně ani nevím. Já si léta vydávám takové knížky, jaké se líbí mně nebo mým dětem (odtud edice PRO EMU), je to můj vkus a mých přátel, navzájem se ovlivňujeme a kultivujeme a máme radost, že se to pak líbí i dalším čtenářům. Naše produkce stále stoupá, ostatním v dnešním svět, který už přestává číst nikoliv, takže to možná děláme správně…))
Knihu dobře prodává jméno autora a ilustrátora. Jak docílit toho, aby se dobře prodali i ti neznámí? Jaká forma propagace je nejefektivnější?
Mnohokrát se mi stalo, že prvotina zůstala ležet skladem celá dlouhá léta. Teď už takové chyby nedělám, abych vydala text začínajícího autora s obrázky začínajícího ilustrátora a snažím se neznámé jméno doplnit známým a naopak. Hlavní je ale samozřejmě, aby si autoři sedli, tj. ilustrace se musí k danému textu hodit.
Co do propagace, na to žádný recept nemám. Rozešleme nějaké recenzní výtisky novinářům a když dostaneme nějakou cenu nebo nominaci na ni, tak se o knihách také něco napíše, občas nás a naše autory pozvou do rádia či televize, své dělá také festival Děti, čtete?, který každoročně v Praze pořádám na podporu dětského čtení a nově vydaných dobrých knížek od zhruba tuctu nakladatelů…
Kterou knihu máte právě rozečtenou?
Nesmrtelnou túru do Compostely, kam jsem se také sama dvakrát na pouť vypravila – prvně jsem šla před třemi lety úplně sama ze Saint-Jean-Pied-de-Port přes 800km a podruhé letos na přelomu roku se skupinou 16 poutníků jsme šli z portugalského Porta podél Atlantiku. Nádherná věc, tahle pouť – každému to doporučuju, nejen křesťanům.
A rozepsanou?
Komiksovou pohádku o panu Hlíníkovi a panu Šamotkovi, kteří jako hliněné odkrojky spadli na zem a utekli z ateliéru sochařky Ivy Ouhrabkové, která knihu hliněně ilustruje, ale musíme se teď o prázdninách brzy sejít a dopsat ji - chybí nám totiž ten správný konec. Zatím to je tak, že se oba hlinění pánové ve volné krajině v lijáku roztečou a splynou s okolní hlínou, což je pro děti asi poněkud neoptimistický happy end.))
Co všechno mohou rodiče udělat pro to, aby jejich děti četly? Je podle vás vztah dětí k četbě nasměrován opravdu pouze rodinou, nebo si děti umí najít cestu ke knize i samy?
Rodiče musí s dětmi číst od nejútlejšího věku, od miminka, v podstatě si myslím, že by jim měli číst, už když jsou ještě u mámy v bříšku. A pak, také by měly děti vidět své rodiče s knihou, četba, to musí být zcela přirozená součást jejich života. Škola to věru nedohoní a samy si děti cestu ke knize už nenajdou, svět je přeplněný tak atraktivními vynálezy a stále se zdokonalujícími technologiemi, které ale bohužel roli knih substituovat nikdy nemohou. Kniha je základ všeho. Bez ní by lidstvo zcela zhlouplo, což se bojím, že už se začalo dít….
Jaký máte názor na e-knihy pro děti? Jsou pro ně vhodné, nebo jim do rukou patří spíše tištěná kniha?
Jednoznačně tištěná. Děsím se toho, že budou ve škole brzy už jen elekronické učebnice a děti z chudších rodin bez knihoven si už prostě nebudou mít možnost knihu osahat. Už teď takových rodin, v nichž nemají ani jednu knihu, skokem přibývá a trend je bohužel celosvětový.
Text: Kateřina Žídková
