Jak ten příběh začal?
Mladý muž, který to skoro celé vypráví, se v čajovně od dvou kluků z Českých Budějovic dozví o muži, kterého jeden z nich potkal na konečné dvanáctky ve Stromovce. „Jako by kolem vašeho stolu na zahrádce v restauraci projela na chodníku závodní motorka,“ popisuje svůj pocit, když je poslouchá, a vypraví se tam. A skutečně ho najde na lavičce, dojde k němu a skoro okamžitě po prvním pohledu do očí přijde nečekaná otázka: „Co bys dělal, kdybys byl vladařem?“
Jak na to reagoval?
Nevěděl co, nikdy jím nebyl a ani si to nedovedl představit. Mlčel. Potom přišla druhá otázka: „Dal bys nejdřív lidem najíst, anebo bys postavil armádu?“ „Asi obojí.“ „A co první, kdybys na obojí neměl dost peněz?“
Odvést pozornost jinam je velké umění.
Když jsme v nějaké nepříjemné situaci, připadáme si jako v oku cyklonu a máme pocit, že to tak bude pořád. Vzpomeňte si na začátek covidu, kdy v měsíčníku Regenerace uklidňovali, že to jednou skončí, jinak bychom tady měli mor dosud. Hodně lidí to bralo skoro jako konec světa a také se podle toho chovali.
Proč mu začal říkat Konfucius?
Protože když se k němu blížil poprvé, připomněl mu vzhledem toho dávného čínského mudrce. A jak ho poznával víc a víc, pochopil, že to byla dokonalá asociace.
SÍLA MYSLI
Vaše tři poslední společné knihy jsou všechny na téma práce s myslí. Lze to tak říct?
Tajemství životní motivace vzniklo jako čtenářská verze naší výpravné knihy Motivace – mýtus dnešní doby. Pak přišel covid a ten přinesl knihu Jak se zbavit strachu. Začala válka na Ukrajině a přinesla Umění psychické odolnosti.
Potom přišlo téma Konfucius, kterého máme oba rádi. Scházeli jsme se v naší oblíbené kavárně a mluvili jsme o tom, jak kultivovat mysl člověka, který sám sebe charakterizuje: „V mém životě se odehrával zápas, něco jako konec první třetiny, zdálo se mi, možná druhé, nebo spíš poločasu rozpadu.“ Ten mladý muž se má dobře, je materiálně docela solidně zajištěný, naučil se „chodit“ ve světě, ve kterém žije. Jeho kolega si dělal zbrojní průkaz a v kanceláři jim říkal úvahu, kterou měl od svého instruktora: Nejdřív miř a pak teprve střílej. První je myšlenka, po ní přijde čin.
Tak je to ale většinou správně.
„Pokud bychom šli do kvantové fyziky,“ řekl mu Konfucius, „tak by se to ani rozlišit nedalo. Protože myšlenka je ve svojí podstatě hmotná a hmota ve své podstatě nehmotná.“
Kdy čin předchází v našich životech myšlence?
Vzpomeňme si třeba na svoje instinktivní pohyby, když na nás někdo fyzicky nastoupí. Na myšlenku není kdy a tělo vykoná určitý pohyb, třeba zvedne ruku, kopne, nastaví holeň, koleno nebo loket. Je to něco hluboko v nás, co nám kdysi zachránilo život, když jsme se učili lovit. V knize o strachu jsme to popsali jako schopnosti amygdaly. Emoce jsou čin, máme je k akci. Ale jinak má ten instruktor pravdu, protože většina činů v našich životech následuje po myšlence. Nejdřív dochází k racionalizaci, k mentalizaci toho procesu, a potom k činu. A ten by měl být vedený rozumem, pochopením situace, pokud jsou mentalita a racio vedené správnou etikou.
Učí ho Konfucius něco konkrétního?
Všechno je konkrétní, i rada, aby jel do Drážďan za Sixtinskou madonou. Jedna z velmi konkrétních technik je třeba práce s esplany, což je termín Břetislava Kafky, nebo sankalpa. My se ztrácíme ve víru svých tužeb a přání a v naší době jde o sílu a majetek. Hmota a materiální statky určují směr. Když ale netlačíte na pilu, můžete jako pomocníka použít jemnou touhu. To je sankalpa. Svět kolem nás se neustále mění, což je jedna z nemnoha jistot naší existence. Spolehnout se na stabilitu je takřka nemožné a tomu podléhá i naše mysl. Pocity, emoce, myšlenkové procesy, to všechno vzniká, zaniká, vše se pořád proměňuje. Když se věnujete mysli, pomůžete vyrovnat největší výkyvy. Sankalpa pracuje s vědomou myslí. Pomůže nasměrovat pozornost a proměňováním myšlenek ji uvést do reality. Je to stejné, jako by se člověk naprogramoval na pozitivní řeč a jeho podvědomí pravidelným opakováním uvěřilo, že ten program už používá. Je to vlastně pozitivní afirmace, kterou podpoříte dění v sobě a kolem sebe. Existuje k tomu báseň, kterou napsal indický mistr Svámí Šivánanda:
Zasej myšlenku a sklidíš čin.
Zasej čin a sklidíš zvyk.
Zasej zvyk a sklidíš charakter.
Zasej charakter a sklidíš osud.
Kniha má podtitul Od životní skepse ke klidné mysli.
A o tom také je. Životní skepsi zažil každý z nás. Toho mladého muže naučily hovory s Konfuciem hodně, třeba že i když minulost byla nepříznivá, nesmí otrávit přítomnost. A že kdo se s minulostí nevyrovnal, nemá ani budoucnost. Teprve po čase mu došlo, že ho celou dobu učil, jak používat svoji mysl. Do té doby nevěděl, jak se to dělá, že je možné považovat svoje myšlenky za pevný most, a ne za jeho zrcadlový obraz. Naučil ho, jak být vědomým člověkem žijícím šťastně v magické realitě proměnlivého života.
Bude pokračování?
Tohle téma je integrální a týká se každého, kdo se chce naučit pracovat se svou myslí. Každý rok bychom chtěli připravit jednu knihu z „konfuciánské“ řady.
Text: Michael Schubert
Foto: Adam Kuchař
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
