Jaké bylo Vaše dětství? Vedli Vás rodiče k tomu, abyste neměl z ničeho strach, usměrňovali Vás a povzbuzovali?
Mé dětství bylo krásné, takové krásně obyčejné. O strachu jsme u nás v rodině moc nemluvili. Pokud jsem ho někdy z něčeho měl, tak ho rodiče zaháněli pomocí příkladů určitých hrdinů, kteří ho překonali, a tím se stali výjimečnými. Určitě mě v mnoha věcech usměrňovali a vedli a já jsem jim za to vděčný každý den. Co se týče povzbuzení, či spíše podpory, tak tu jsem u nich měl vždy, ale i úměrnou kritiku, což pro mě bylo někdy těžké, ale teď vím, jak prospěšné!
Dá se koučování ve sportu přirovnat k výchově dítěte? Jsou tam nějaké paralely?
Každý rodič by měl být vlastně tak trochu koučem. Koučování je vedení odněkud někam či od něčeho k něčemu a má vést k nějaké transformaci. Takže i výchova by měla obsahovat parametry koučinku.
Říkáte, že sport je jakousi zkušebnou toho, jakým způsobem se člověk staví k vlastnímu životu. Jak je to myšleno?
Myslím to tak, že je to jako život nanečisto. Porážky, vítězství, emoce, ovládání se, křivdy, fair play, přátelství, nenávist, …, ale stále je to jenom sport, hra, soutěž. Pokud si tím člověk projde a správně to pochopí, má větší psychickou i fyzickou odolnost, resilienci, chcete-li. Sport prostě vytváří určitá specifika v našich subjektivních světech, pozitivní i negativní, a pokud člověk vnímá ta pozitiva, je to ovlivnění, které je do života velmi cenné.
Silná vůle nepolevit, i když se nedaří… toto mimo jiné zaznívá ve vaší knize Vnitřní svět vítězů. Jak dlouho je schopen člověk nepolevit? Co když těch neúspěchů zažije až příliš? Je nějaká hranice?
Především bychom si museli určit, co je neúspěch. Víte, tato doba je značně zaměřená na výkon, jde o cíle, vítězství či zisky. Učím na Newton College a tam jsem poznal, že hodně mladých lidí má strach hlavně z neúspěchu. Ale lze být úspěšný, aniž bych zažil i neúspěch? Co je to ten pravý úspěch? Nevede tato doba spíše k „cílovému fetismu“? To znamená, že primárně je důležité se zamyslet, co je tím pravým úspěchem. Za druhé je důležité si určit množství nezdarů a podle jejich četnosti si určit hranici neúspěchu. Paracelsus řekl krásnou větu – jed není o látce, ale o množství.
V knize se píše o tzv. vnitřním dvojčeti, které má každý z nás. Co to vlastně to vnitřní dvojče je a jak se s ním dá naučit pracovat?
Právě to celé v knize popisuji. Není jednoduché to popsat ve třech větách. Je to o sebepoznání, a pokud se touto cestou člověk vydá, zjistí, že občas mívá myšlenky, o které vědomě nestojí, že se někdy chová jinak, než by si sám přál, a podobně. Někdo mluví o vnitřním kritikovi. Prostě naše vědomí se „pohybuje“ na kontinuu mezi dvěma póly. Na jedné straně je naše rozumové vědomí, které ví, co a jak má být, je to naše racionalita, a na druhé straně je naše „dvojče“, emocionalita.
Co je podle Vás příčinou toho, že je hodnotový systém společnosti v krizi?
Především je nutné si uvědomit, že jsme hodnotový systém vždy měli. U nás byl zastoupen křesťanským Desaterem. To dnes již nemá takovou sílu, údajně pouze pět procent naší populace se jím řídí. A pokud se ptáte, co ho nahradilo, tak bohužel musím konstatovat, že si v podstatě každý tvoří své vlastní hodnoty. A kvůli tomu do sebe navzájem narážíme a neumíme se dohodnout, co jsou ty pravé a všemi uznávané hodnoty ve společnosti. To znamená, že se tu vytvořil prostor pro hodnotovou anarchii, a ta vede v obecné rovině především k honbě za úspěchem, k „cílovému fetismu“, a především k nejednotnosti hodnot etických.
V nějakém rozhovoru jste uvedl, že jste pro zavedení nového předmětu do škol. Co by to mělo být za předmět, co by se v něm děti měly učit?
Velice jednoduše vycházím z toho, že již pomalu létáme na Mars, ale přitom neznáme sami sebe. Například si raději vezmeme antidepresiva, než abychom se snažili pracovat sami se sebou. Jde o předmět, který by učil člověka pracovat sám se sebou, se stresy, s neúspěchem, předmět ve smyslu „Poznej sám sebe“, což prosazovali již staří Řekové.
Neplánujete třeba právě k tomuto napsat nějakou knihu?
Všechny mé knihy jsou o sebepoznání.
Teď otázka k současné pandemii. Jak se sportovci vyrovnávají s tím, že se teď sportu nemohou věnovat? Máte pro ně nějakou radu?
Samozřejmě každý jinak. Jde o druh sportu, o to, v jaké fázi přípravy se to koho dotklo, na co se připravoval, v jakém je věku, jaké má zkušenosti a podobně. Obecně jde o to, že sportovci vlastně ztratili smysl, proč trénovat. Neví, kdy trénink budou moci zúročit. Rady nedávám, ale o inspiraci se snažím. V tomto případě je nutné si především připustit, že něco ztratím, že o něco přijdu. Dále je důležité zachovat si aktivní přístup k vyhledávání pozitiv – přestože je těžké je najít, stále tu jsou. Sestavil jsem pro ně takové „inspirativní pracovní desatero“ pro tuto dobu.
A jak se se současným stavem vyrovnáváte vy sám? Našel jste v této situaci něco pozitivního?
Zatím dobře, děkuji za optání. Ano, má to celou řadu pozitiv a věřím že hlavně takovýto „celosvětový parfacek“ by měl přispět k celospolečenské transformaci, ať již z hlediska sociálního, ekonomického, či zdravotního. Otázkou zůstává, jestli jsme si o něj již nějaký čas nekoledovali. Radikální hédonismus a bezlimitní honba za blahobytem jsou sebezničující.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Ondřej Košík
