Knihy jsem milovala od dětství. Když mi bylo třináct, dokázala jsem se přes hodinu dívat do výlohy knihkupectví na obálky knih. Pořád jsem něco sepisovala a chtěla jsem jít na žurnalistiku. Nakonec jsem ji vystudovala jako druhý obor na Vysoké škole ekonomické. To mě nasměrovalo na dráhu redaktorky – přes účetnický časopis a ekonomické knihy jsem se dostala až k cestopisům, knihám pro děti a beletrii. Věděla jsem, že chci dělat tvůrčí a prospěšnou práci, a to mi knihy poskytovaly. Byla jsem v pozici vedoucí redakce, pak i ředitelky nakladatelství, ale začala mi chybět svoboda a také přímá práce s autory na knize. To byl hlavní důvod, proč jsem před šestnácti lety začala vydávat knihy ve svém nakladatelství.
Kolik vydává vaše nakladatelství knih ročně a kolik lidí tvoří jeho tým? Jaké knihy vydáváte?
V našem týmu je sedm lidí a novinek vydáváme me přibližně pět až sedm ročně. Máme stabilní tým externích spolupracovníků – grafičky a redaktorky. Je úžasné pracovat s tak skvělými lidmi, kteří píší a tvoří naše knihy. Také mě moc těší, že vydáváme a šíříme knihy, jež mají smysl – u většiny z nich je touha přispět k lepšímu životu. Z okrajových témat jsme dokázaly udělat bestsellery – jako např. Biokuchařka a Bioabecedář Hanky Zemanové, Zelenina z ekozahrady od Jaroslava Svobody. V současné, ne příliš lehké době mohou pomoci knihy o hledání rovnováhy – Dej tělu šanci a Návrat domů. Novinkou je kniha, která může zachránit našim dětem dětství s názvem Svobodná hra. Vydali jsme také výpravné publikace – Velkou knihu o kávě, Knihu o pivu, Kuchařku pro mého muže, Kuchařku pro teenagery…
Kdy se vám v hlavě zrodil nápad na knihu Tradinář a jak dlouho trvalo, než se dostala na pulty knihkupectví? Trvalo to čtyři roky a přesně vím, kdy ten nápad přišel – měla jsem dvě starší děti 7 a 8 let a dvouletá dvojčata. Přestěhovali jsme se z města a já jsem začala mnohem víc vnímat přírodu, takové ty malé drobné zázraky všedního dne. Osazování zahrádky mě dovedlo k tradicím, kterým jsem chtěla rozumět. Ty základní svátky jsou totiž propojené s obživou – setím, růstem, sklizní… K tomu se přidalo rozpomínání na dětství – vyrostla jsem na statku a záliba mé starší sestry byla lidová tvořivost – pletla slaměné ozdoby, pekla vizovické pečivo, vyráběla panenky ze šustí, nádherně zdobila perníčky. Moje maminka zpracovávala vše, co právě vyrostlo na zahradě a v lese, zažívala jsem masopust se zabijačkou, velikonoční hry s vajíčky, Dušičky s pletením věnců… A Tradinář začal vznikat v momentě, kdy se u mě sešly dvě stařičké tety a vzpomínaly, jak k nám na statek jezdívaly mezi válkami na posvícení. To mě inspirovalo, a tak jsem uspořádala posvícení doma – s tvořením lucerniček a venkovní bojovkou – na Martina 2015. A tehdy začal vznikat Tradinář – jak tradice včleňovat do současného života.
Prozraďte čtenářům, kteří se s Tradinářem setkávají poprvé, co všechno v knize najdou?
Tradinář inspiruje k vytváření rodinných tradic. Ty mohou být zcela originální, ale často vznikají během roku s tím, co nám poskytuje příroda (klid, růst nebo úrodu). Na přírodu jsou navázané starobylé svátky a zvyky – např. Dušičky, posvícení. Tradinář popisuje stručně i modernější svátky v roce (Den matek, Den otců, státní svátky), které rodina s dětmi může slavit, a snaží se vysvětlit podstatu svátku, která je leckdy platná i přes tisíce let, jen jsme jí přestali rozumět. Tradinář inspiruje k vytváření vazeb uvnitř rodiny, ale i v blízkém okolí, protože lidé vždy žili v pospolitosti. Kniha je tvořena dvanácti měsíci a obsahuje kromě spousty receptů na tradiční i zapomenutá jídla (trdelník, vrkoč, šípkový čaj, svatomartinské rohlíčky) a návodů na tvoření (věnce, adventní kalendáře, výzdoba) i onu propojenost – jak vnímat cyklus roku, který se opakuje a znovu nám dává naději a nový začátek, jak využít to, co nám příroda poskytuje, jak si užít společný čas s rodinou i sousedy a přáteli, ale také jak pocítit vděčnost a cítit se součástí celku.
Na knize jsou uvedena dvě jména, vaše a Moniky Kindlové. Jak jste si rozdělily práci?
Věděla jsem, že nejsem schopná knihu stvořit sama. Kolegyně mi doporučila Moničin blog U nás na kopečku. Monika je neuvěřitelně šikovná a tvořivá maminka dvou slečen. Navíc je i zapálená učitelka na prvním stupni a z blogu bylo jasné, že žije v souladu s přírodou a vnímá tradice podobným způsobem. Oslovila jsem ji a Monika dodala spoustu materiálů – receptů, návodů na tvoření a krásné fotografie. Ona je tou hlavní autorkou, která Tradinář prožila s rodinou. Já jsem dodala tu méně praktickou rovinu – proč potřebujeme tradice a rituály, jak je v dnešní době vnímat a žít a jak jim rozumět.
V nějakém rozhovoru jste zmínila, že vás možná k Tradináři částečně přivedla i vaše maminka, o kterou jste přišla… Vysvětlíte to, prosím?
V Tradináři je hodně lásky. To, co rodinné tradice utváří, je totiž láska. Mě až dojímá, že Tradinář kupují maminky dcerám a snachám a dcery maminkám a tchyním. A také muži svým ženám. Vlastně tím, že maminku už nemám, bylo to poznání, že to opravdu někdo tvoří – to neviditelné, co si neuvědomujeme, když to běžně máme. Třeba že nám někdo upeče buchtu nebo dá marmeládu ze zahrádky. Moje maminka pro nás pořád něco tvořila – pletla, šila, zahradničila. Bohužel před 17 lety zemřela na rakovinu slinivky. Tradinář je oslavou tvořitelky rodinných tradic – té ženy, která s láskou pečuje o své blízké. A ukazuje, že ono tvoření je moc krásné a důležité.
Prozradíte něco o novém Tradináři, který právě vyšel?
Je to NÁŠ TRADINÁŘ – KRONIKA rodinných tradic, svátků a radostí. Vznikla na přání čtenářek Tradináře a poskytuje prostor, kam vpisovat své vlastní rodinné tradice. Kronika je určená celé rodině, propojuje děti, rodiče a babičky a dědečky – chtěla by poskytnout společné vzpomínání, vyprávění, zaznamenání dat, výročí, ale i důležitých zpráv o rodinném životě. Zopakovány jsou tam hlavní svátky a zvyky. Více místa je v měsících, kdy jsou prázdniny a Vánoce – je to ten čas, který si nejvíce pamatujeme, protože je vyplněn našimi skutečnými prožitky, a také je to čas, kdy býváme nejvíce spolu. Kronika je pomocníkem pro uchování vzpomínek, ale je možné ji použít i jako zápisník pro plánování a tvoření.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Attila Zinčák
Foto: Attila Zinčák
