Se Satu jsme se spřátelily, pojala ke mně důvěru a řekla mi mnoho věcí ze života svého slavného otce, které bych jinde nenašla. Ukázala mi i slavný Waltariho byt v Tunturikatu (což doslova znamená ulice laponských hor). Právě tam jsem se seznámila i s jejím synem a Waltariho vnukem, divadelníkem a spisovatelem Joelem Elstelä. Jsme skoro stejně staří, ale nejenom proto si v rozhovoru tykáme - ve Finsku je tykání i mezi neznámými lidmi mnohem běžnější než u nás.
Trávils v dětství hodně času se svým slavným dědečkem Mikou Waltarim?
V dětství jsem s prarodiči býval o letních prázdninách na venkově, a jako teenager jsem k nim často chodil i v zimě. Asi dvakrát týdně jsem rovnou ze školy chodil do jejich bytu v Tunturikatu. Mika se ale většinou projevoval jako hodně introvertní člověk, byl uzavřený a měl rád svůj klid a samotu. Mnohem víc času jsem trávil se svou babičkou Marjattou Waltariovou. V dětství se mnou chodila na koncerty a do divadla, čímž mě do určité míry vychovávala, když se moji rodiče věnovali své práci.
Četls knihy Miky Waltariho, mluvili jste o nich spolu?
Asi ve třinácti jsem celé jedno léto četl detektivky, v nichž vystupuje komisař Palmu. Řekl jsem Mikovi, že jsem je četl a že se mi nejvíc líbil Omyl komisaře Palmua (česky vyšlo dvakrát, poprvé už v roce 1946 pod názvem Záhada Rygsecků). Mika se tvářil potěšeně, ale nijak dlouze jsme o tom nemluvili. Později jsem četl Sinuheta a romány o Finu Mikaelovi, které česky vycházejí pod názvy Krvavá lázeň a Šťastná hvězda, ale ani o nich jsme s Mikou nemluvili. Z dětství mi zůstal dojem, že Mika o svých knihách nijak zvlášť rád nemluvil. Ale já jsem byl tehdy v podstatě ještě dítě, mladý kluk, a asi bych mu nic objevného o jeho knihách ani říct nedokázal.
Četl Mika Waltari tvoje texty, radil ti v psaní?
Četl několik mých rýmovaných básní, které jsem napsal od čtrnácti do šestnácti let, a pokud si vzpomínám, nijak zvlášť přísné kritice je nepodrobil. Mika byl laskavý člověk.
Jaké své dílo měl Mika Waltari nejradši? A kterého jeho díla si nejvíc ceníš ty?
Měl velmi rád oba romány Mikaely (finsky se Krvavá lázeň jmenuje podle hlavního hrdiny Mikael Karvajalka, tedy doslova Mikael Chluponožec, a druhý díl Šťastná hvězda Mikael Hakim, neboť v ní hlavní hrdina přestoupí na islám a působí jako lékař, arabsky hakim, a románům se tedy říká Mikaelové, Mikaelit). Později jsem někde četl, že za svůj z literárního hlediska nejpovedenější román považoval Pád Cařihradu, i když ten psal vlastně nadvakrát (první, nedokončená verze vyšla česky pod názvem Temný anděl). Získal jsem také dojem, že si hodně cenil některých svých novel a tzv. malých románů, ale kterých nejvíc, to si už nepamatuji. Já sám mám moc rád knížku Čtyři západy slunce a velký dojem na mě svého času udělal historický román Nepřátelé lidstva.
Po slavném dědečkovi jsi zdědil nejen literární talent, ale zjevně i lásku ke psům. Máš stejného psa, jakého měl Mika Waltari?
Mika měl dva psy. První byl skotský teriér jménem Tiuku (česky to znamená zvoneček) a druhý hladkosrstý jezevčík, ten se jmenoval Petteri. A my v naší rodině máme hrubosrstého jezevčíka Borise.
Nedávno jsi vydal skvělý román Nálada cirkusového lva (Sirkusleijonan mieli). Odehrává se v Německu v době nástupu nacismu a byl nominován na nejvýznamnější finskou literární cenu Finlandia. Přemýšlel jsi při psaní o tom, co by románu říkal tvůj slavný dědeček?
Myslím, že při psaní jsem o Mikovi a jeho hodnocení nijak zvlášť nepřemýšlel, i když jsem se snažil vyhnout tomu, abych psal jako on, nechtěl jsem kopírovat jeho styl. Mikovy věty jsou pro něj charakteristické, výrazné, ale také hodně složité a je mimořádně obtížné napsat je stejně mistrovsky jako on.
Jako překladatelka můžu potvrdit, že přeložit Waltariho dlouhé věty do češtiny nebo do jakéhokoli jiného jazyka je skoro nemožné! Ale chci se zeptat na něco jiného. Jsi vnuk slavného Miky Waltariho, syn jeho dcery Satu. Je to pro tebe ve finském kulturním životě výhoda, nebo spíš naopak?
To příbuzenství vnímám spíš jako zátěž. V literární práci to znamenalo, že jsem dlouho váhal, než jsem nabídl text nakladateli k vydání, můj děda nasadil laťku příliš vysoko. V divadelním světě mi to příbuzenství zase vyneslo nejeden škodolibý komentář a bodnutí do zad - pochopitelně v přeneseném smyslu. Lidé bývají závistiví a krutí, zvlášť pokud se pohybují v tzv. kulturních kruzích.
Co by Mika Waltari říkal na to, že Finsko vstupuje do NATO? Byl by spokojený? A jak se na to díváš ty? Ta otázka je od literatury hodně vzdálená, ale pro nás Čechy byl vstup do NATO v roce 1999 velice důležitý, mnozí jsme ho vnímali jako potvrzení, že komunismus definitivně skončil a začíná nová doba. Myslím, že i pro Finsko je to důležitý mezník, možná ještě důležitější, než byl vstup do EU: definitivní konec tzv. finlandizace, tedy doby, kdy Finsko zejména v zahraniční politice bralo ohled na zájmy svého velkého východního souseda - východního medvěda, jak se ve Finsku říká.
Na otázku, co by Mika říkal na vstup Finska do NATO, bohužel nedovedu odpovědět. Vždycky jsem žil v představě, že můj dědeček byl velmi nepolitický člověk. Já sám jsem k jasnému stanovisku ke vstupu Finska do NATO ještě nedospěl. Celou tu situaci a vůbec dnešní dobu vnímám jako spletitou a zmatenou.
Co tě napadne jako první, když se řekne Česko?
Nádherná Praha.
Jsi muž několika profesí. Čím se cítíš být nejvíc? Divadelním režisérem, dramatikem, nebo spisovatelem?
Mým osudem asi je, že se nedokážu plně ztotožnit ani s jednou z těch tří profesí, které zmiňuješ. V divadelním světě mě jako režiséra nikdy nebrali úplně vážně právě proto, že jsem vnuk slavného spisovatele. A literární kruhy mě zase nepovažují tak úplně za spisovatele, protože celý život působím v divadle, můj otec Esko Elstelä byl divadelní režisér a jeho otec, můj druhý dědeček Ossi Elstelä, režíroval filmy.
Text: Markéta Hejkalová
Foto: Veikko Somerpuro
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
