Mirka Rezlerová: „Humor je pro mě v tvorbě důležitý.“

Mirka nejen píše, ale v knižním odvětví také pracuje, a to jako marketingová manažerka pro nakladatelství Epocha. V patnácti letech tvořila převážně poezii a psaní pro ni dodnes představuje jednu z nepřirozenějších a zároveň nejúžasnějších věcí v jejím životě.

Jaký je to pocit, mít na světě svou první knihu?
Je to úleva! Samozřejmě je to radost a splněný sen, ale taky úleva. Protože ty nervy, aby to všechno klaplo, abych šéfredaktora přesvědčila, že jak to chci já, je správně, abychom vyladili detaily… bylo náročné. Měla jsem období, kdy jsem tu knihu nesnášela. :D Teď už se dostávám do té fáze spokojené, pyšné matky, která pomýšlí na dalšího potomka.

Hlavní téma knihy je ztráta blízkého člověka a hledání sebe sama. Co tě inspirovalo k napsání takového příběhu?
Když jsem začala příběh psát, byla jsem psychicky někde jinde, než jsem dnes. Potřebovala jsem své těžké období nějak zpracovat a příběh Adama mi v tom pomohl. Pamatuju si, že jsem chtěla psát o muži, který si prošel ztrátou a je sám na výchovu dítěte. Všechno ostatní už tak nějak vyplynulo z dané situace.

Proč ses rozhodla zakomponovat LGBTQ+ tematiku?
Víš, jak se říká, že si máš dávat pozor na to, co si přeješ? No já si v pubertě moc přála teplého kamaráda. Sešlo se pár let a ze mě byla ukázková fag-hag. Mezi moje nejlepší přátele patří gayové, a proto je pro mě přirozené takové postavy začlenit do svého příběhu. Nikdy nešlo o prvoplánovou diverzní agitku, ale prostě normální součást života, jak ho vnímám já.

Hlavní hrdina Adam prochází velkým psychologickým vývojem. Jak těžké bylo vykreslit jeho charakter a emoce?
Já si při psaní knihy taky procházela určitým vývojem a myslím, že je to na postavě Adama znát. Když jsem příběh začínala, netušila jsem, jak dopadne, ale vsadila bych se, že špatně. Jenže okolnosti tomu chtěly jinak a já se ze svého psychického zmaru postupně prokousávala ke svému šťastnějšímu já, podobně jako Adam. Takže vlastně můžu říct, že jeho vývoj zrcadlil ten můj a psát ho pro mě bylo přirozené.

Kniha působí velmi realisticky. Čerpala jsi inspiraci z reálných životních příběhů?
Samotný příběh je docela smyšlený. Postavy taky. Jsou ale zároveň obohacené o drobné detaily, které jsem čerpala z reálného světa. Když jsem byla někde svědkem něčeho, co ve mně nějak zarezonovalo, propůjčila jsem si to pro své postavy a příběh. Často opravu jen maličkosti, nějaký bezděký pohyb mimiky, slovo, jindy skoro celé situace. Kamarádi říkají, že v tom poznávají naše mladá léta a z toho mám radost, protože od nich jsem čerpala nejvíc.

Myslíš, že se čtenáři s Adamovým příběhem můžou ztotožnit?
Já věřím a doufám, že ano. Vím, že to není příběh pro každého, ale snažila jsem se o to, aby ke čtenářům nějak promlouval. Mně dělá tu největší radost, když mi čtenář řekne, že ho sice Adam štval, ale že jeho příběh chápe a sám neví, jak by se s takovou situací vypořádal. Pak totiž vím, že to, co jsem chtěla napsat, se mi napsat podařilo.

Byly při psaní některé scény pro tebe, jako autorku, obzvláště emotivní nebo náročné?
Já jsem citlivá jako dub, takže se mnou je to trochu těžší. :D Ale jsou tam pasáže, které ve mně budou vždycky vyvolávat emoce ať už veselé, nebo smutné. Speciální místo v mém srdci pro mě mají asi flashbacky s Adamovou ženou Lindou a jeho rozhovory se synem Kryštofem.

Jakou roli v příběhu hrají humor a sarkasmus? A jak důležitý je humor v životě pro tebe?
Pro mě je humor bezkonkurenčně jeden z nejdůležitějších komunikačních nástrojů. Když jsem nervózní, snažím se o humor, když je mi trapně, dodělám to úplně blbým vtipem, když mě něco štve, dělám si z toho srandu. A to se, myslím, promítá i do mé knihy. Přestože témata nejsou snadná, postavy si z toho dělají legraci, často tu sarkastickou. Přijde mi, že tohle je takové vlastní nám Čechům, naším největším obraným mechanismem je humor. Určitě je pro mě v mé tvorbě humor důležitý, ale ne za každou cenu. Musí vycházet z podstaty postav, nebo dané situace, nikoliv být jen výplňkem, abych si mohla odškrtnout, že tam tedy nějaká ta sranda byla.

Máš mezi postavami svého oblíbence?
Byla bych špatná stvořitelka, kdybych neměla ráda všechny své dětičky. Ale samozřejmě že své oblíbence mám. Rozhoduju se mezi Adamovou sestrou Adinou, se kterou si přijdu v některých ohledech podobná, a s jeho kamarádkou Broňou, která je zase úplně jiná, než já – a to se mi na ní líbí. Podle nálady mám radši tu, nebo onu.

Bude pokračování? Nebo pracuješ na něčem úplně jiném? Můžeš nám trošku poodhalit, co chystáš dál?
S pokračování nepočítám, co bylo třeba být řečeno, už bylo. Ale nevylučuju, že se s Adamem ještě někdy nepotkáme, moje příběhy se odehrávají všechny v jednou universu. Z čehož tedy taky vyplývá, že už pracuju na novém rukopisu a další balík jich mám ve formě námětu buď už lehce hozených na papír, nebo zatím jenom v hlavě. To, co mám rozpracované teď, je příběh o mladé malířce Apoleně, která se stará o babičku. Aby bylo babičce líp, přestěhují se na venkov, kde Apolena poznává nové přátele i životní zkušenosti, ale taky odhaluje dávno zapomenuté události. Kam se to bude ubírat dál, zatím sama nevím, ale doufám, že se to brzo dozvíme všichni.

Autor: Martina Opartyová