V listopadu navštívil Dům knihy editor knihy Místa paměti národa Petr Nosálek - novinář, překladatel a hudební publicista. Ve spolupráci s editory a redaktory tematicky připravuje vysílání Rádia Česko a dohlíží na jeho hladký průběh. Do hlavních zpráv v každou celou hodinu přispívá psaním headlinů se zvukovými ilustracemi. V roce 2011 autorsky připravoval čtvrthodinový magazín Za sportem, který od března letošního roku nahradí pořad AudioPLEJER.
Jak jste se dostal k historické knize Místa Paměti národa, coby novinář a překladatel?
Než odpovím na otázku, rád bych předeslal, že jsem tady dneska velice rád, protože jsem tady skoro doma. Pocházím z Frýdku a k Ostravě mám velice vřelý vztah. Jak jsem se k tomu dostal, že zde sedím jako kompilátor publikace, která se dá považovat za historiografickou? Po zániku české redakce BBC v roce 2006 jsme se přesunuli s většinou redakce do stanice Rádio Česko, kde jsem dělal editora a v posledních letech jsem se věnoval hlavně této práci. Po půl roce, když jsme se ještě marně snažili obnovit značku BBC, mě oslovil Mikuláš Kroupa, zakladatel a majitel společnosti Post Bellum. Kdysi jsem ho přijímal do BBC a teď se role obrátily. Je to organizace, která se zabývá orální historií, natáčením pamětníků a jejich příběhů. Jsou to lidé, kteří mají co říct k událostem 20. století, zejména k období obou totalit. Takto jsem se k práci dostal.
V rámci tohoto projektu existuje také mobilní aplikace. Můžete nám tuto aplikaci nějak přiblížit?
Ano, já zde nejsem za autora publikace. Já jsem kompilátor. Autorem je 220 lidí, jejichž příběhy jsem vybral, zpracoval a stylisticky vyleštil a poté vydal. Čerpal jsem ze dvou databází. Ta první se jmenuje Paměť národa, kde je v současné době asi 5000 záznamů pamětníků, druhá databáze je rovněž také mobilní aplikace, která se jmenuje stejně jako kniha Místa Paměti národa.
Jak moc byl náročný sběr dat? Podle čeho jste vlastně vybíral respondenty, které tam zařadíte a které ne?
Přání nakladatelství bylo pokrýt celou republiku těmito příběhy. My to pokrytí nemáme rovnoměrné, jsme závislí na tzv. sběračích, kteří příběhy sbírají. Spoustu jich máme ve velkých městech. Chtěl jsem co nejvíce příběhů z různých regionů. I těch, které jsou méně pokryté příběhy. Na jeden kraj vychází zhruba patnáct příběhů, Praha jich má nadstandardní počet. Kniha byla vydána k 70. výročí konce války.
Jak se lišil život v protektorátu v Sudetech a ve vnitrozemí?
Já nejsem historik, takže má odpověď bude v podstatě laická, já mohu mluvit jen za sebe. Řeknu k tomu, že mám takový dojem z těch příběhů, že bylo štěstí být v době Mnichova v tom vnitrozemí, protože, kdo neměl příbuzné ve vnitrozemí, tak zažíval opravdové peklo ze strany Němců. Vůbec nejhorší byla situace lidí, kteří žili ve smíšených vztazích, kdy byl jeden z páru z Čech a druhý z Německa. Ti si to vypili během války a také po ní. V knize mám také příběh muže, který byl z právě takového smíšeného vztahu a on popisuje neuvěřitelnou příhodu o odsunu Němců, což se týkalo i jejich rodiny. Tu zachránila náhoda, když už stáli nachystaní k odsunu s vozíkem před domem, kolem prošel jeden z komisařů a v matce chlapce poznal svou spolužačku z gymnázia. Udiveně se jí ptal, co dělá v odsunu. Ta mu sdělila, že je již dlouho za jednoho Němce provdaná, ale ponechala si české občanství. Komisař pak poslal jejich rodinu domů s příslibem, že se za jejich rodinu osobně zaručí. To nám spadl obrovský balvan ze srdce.
Vzhledem k tomu, že jsem v Ostravě, tak bych se zeptal, která místa Moravskoslezského kraje byla klíčová ve vaší knize?
Pro mě osobně to byl příběh židovky původem z Polska. Ta paní se po smrti svého manžela dostala se svými dětmi do ghetta v Polsku, ale podařilo se jí uprchnout. Ona si dojednala, že jednomu sedlákovi u Frýdku-Místku dovedla svou dceru, kde ji ukryla. Ta paní se pak vrátila pro své syny do Polska a při druhém překročení hranice ji zatklo gestapo a při výslechu ji se syny umučilo. Ta holčička tedy zůstala ve Vojkovicích, na území cizího státu s tím sedlákem, který mamince slíbil, že se o holčičku postará. On to slovo dodržel a schovával ji po celou dobu války. Ta holčička zde zůstala i po válce, vystudovala pedagogiku a dnes učí ve školách ve Frýdku-Místku.
Konzultoval jste tu knihu třeba s německou stranou? Vyjadřoval se k tomu nějaký Němec a viděl to třeba trochu jinak?
Tuto knihu konkrétně ne, bylo na ni strašně málo času. Na celou knihu jsem měl jenom dva měsíce. Musím ale říct, že cítím v postoji Němců to, co je teď vidět i v postavení vůči uprchlíkům. A to je pocit viny.
Téma druhé světové války a protektorátu bylo mnohokrát zpracováno českými filmaři. Jaký máte pocit z těchto pokusů?
Já jsem dostal tu nejlepší dokumentaristickou školu v BBC. Obdivuji dokumenty, kde nikdo z autorů neleze do kamery a nechá vyprávět pamětníky a lidi, kteří mají k danému tématu co říct.
Když se podíváme na webové stránky Post Bellum Místa Paměti národa, tak jsou tam zmapovány příběhy nejen z druhé světové války, ale v podstatě celé 20. století až do 90. let. Neplánujete třeba editovat nějakou knihu, která se bude věnovat také novodobé historii?
Post Bellum se zabývá příběhy 20. století. To znamená, že mapujeme příběhy pamětníků a děláme to hlavně proto, že ti nejstarší hrozně rychle odcházejí. Takže z tohoto důvodu se snažíme, co nejvíce lidí v tuto chvíli nahrát a těm dalším generacím se budeme věnovat později.
Besedu moderoval: Filip Šimeček
