Vlčice je knížka z nakladatelství Mladá fronta, která spojila herečku a bývalou diplomatku Magdu Vášáryovou a soudkyni a předsedkyni Nejvyššího soudu paní Ivu Brožovou. Autorem je Karel Hvížďala.
Dámy, jak se cítíte pod společnou střechou jedné knižní vazby?
Magda Vášáryová:
Já si toho velmi vážím protože příběh paní Brožové, její zápas, přímo s nejsilnějším mužem tehdy, jsem sledovala velmi pozorně, protože tyto věci musím sledovat. Takže já se cítím poctěná, že jsem se dostala do takové společnosti. A kromě toho jsem byla objektem zájmu pana Hvížďaly, to už jsem byla několikrát a tak jsem měla radost, že ještě stále má o mě zájem.
Zeptám se Karla Hvížďaly: Co svedlo Magdu Vášáryovou a Ivu Brožovou do jedné knihy?
Karel Hvížďala: Byla to ředitelka marketingu Mladé fronty, paní Magdaléna Deiml. Vzniklo to tak, že já jsem právě Ivě v těch nejtěžších dobách, kdy zápasila s Václavem Klausem, nadhodil, že ten zápas je tak dramatický, že to je docela zajímavý příběh, že bychom to měli zpracovat. Ona samozřejmě mávla rukou a řekla, že jednou třeba. Asi za dva roky se přihlásila a začali jsme pracovat na půdorysu knihy a já jsem začal uvažovat o tom, z jakým nakladatelem se domluvit. Uvědomil jsem si, že převažuje příběh celé rodiny nad právním aspektem knihy, tak jsem se obrátil na své mateřské nakladatelství, dali jsme si schůzku s tehdejším šéfredaktorem Antonínem Kočím a Magdalénou Deiml. Oni mi řekli, že nejlepší by bylo, kdyby tam byly dámy dvě. Z Magdalény Deiml vypadlo: A co Magda Vášáryová? Potom jsem si trošku začal checkovat její životopis a zjistil jsem, že by to šlo, že je tam několik styčných momentů, že pocházejí z učitelských rodin, jsou obě tvrdé bojovnice, jsou ambiciózní. Prostě najednou se mi zdálo, že jejich příběhy mají něco společného v tom, že obě nějak bojovaly, a tak jsem se do toho pustil. Posléze jsem se dozvěděl, proč Magdaléna Deiml předestřela tip na paní Vášáryovou. Bylo to proto, že její rodiče jí pojmenovali Magdalénou právě po ní.
Co mají obě ženy společného s vlčicemi?
Karel Hvížďala: Já jsem dlouho nevěděl, jak tu knihu nazvat. Jednou jsem listoval v nějakém časopise a tam jsem zjistil, že se tak říkalo sedmi královnám v Anglii od 12. do 15. století a že měly přesně ty vlastnosti, o kterých jsme tady hovořili.
Opravdu stačí knihu prolistovat namátkou a člověk pochopí, jak nebezpečné, nepohodlné a nechtěné byly pro určitou část lidí v prostředí, kde působily - v politice a soudnictví. Pro mě je podstatné a zajímavé, že to musely ustát. V té souvislosti se nabízí přemýšlet o vás, dámy, v kategorii silná žena. Co je to tedy silná žena? Je to rozhodnutí, nebo dispozice, dá se to nějak natrénovat?
Iva Brožová: Já si trochu myslím, že je to dispozice, vlastně dědictví postojů, které zaujímali předci. Určitě to není nic cíleného a vědomě provozovaného. Prostě to ve vás buď je, nebo není. Já jsem se v knize rozhovořila tím směrem, že jsem vzpomínala na svého dědečka, který seděl v jednom z prvních vlaků, který jel do Dachau a pak končil v Buchenwaldu. Němci začali vychovávat všechny, o který věděli, že mají nějaký vliv na obyvatelstvo. Tito lidé se ocitali v koncentrácích, aniž by stihli cokoliv spáchat. A dědeček byl hanácká tvrdohlavá palice a přestože se vrátil a měl 35 kg, neměl problém s tím, aby začal schovávat ruské partyzány. Můj otec byl zahraniční letec 311. bombardovací perutě a snad vám nemusím přibližovat, jak úděsný osud tito muži měli. U mého otce to mělo ještě odbočku perverzní v tom smyslu, že na posledním letu byl sestřelen a když se podařilo ho dát dohromady, tak skončil ve slavném zajatckém táboře Saganu, nicméně na ty naše československé letce, kteří byli identifikovatelní, se nevztahovaly mezinárodní úmluvy o zajateckých právech, takže Němci je vydávali do Prahy na Pankrác. Po mučení je odsuzovali k trestu smrti, vraceli je zpátky do zajateckých táborů. Otec se už nevrátil do Saganu, ale do Bártu a tam je v tichosti odvlékali na popravy. Tuto dobu nesl zvlášť těžce. Měl propustku do Anglie, ale jak říkal "Angláni" se na něj vykašlali a nechali ho tam a repatriovali svoje letce, přestože věděli, že tam čeká na výkon trestu smrti.
Třetím mým hrdinou, mužem, byl strýc, který se účastnil protikomunistické demonstrace a byl odsouzený. Já jsem se svého času s ním o tom bavila a on říkal: Víš, dědeček si moc přál, abych se odvolal. A já jsem řekla: A ty ses neodvolal? A to jsem se rozohnila, protože svoboda je pro mě nejvyšší hodnota a za tu se bojuje. A strýc si jenom tak povzdechl: No, když všade sa tolik zavíralo. A to byla taková odpověď, se kterou jsem si nevěděla rady.
Měla jsem svého učitele, který mě provázel od absolvování právnické fakulty, což byl bývalý soudce krajského soudu, který byl odejit, protože nesouhlasil s pobytem sovětských vojsk, stal se později profesorem přes politologii a sociologii. A tak já když jsem si nevěděla rady, tak jsem se na něj obrátila a chtěla jsem mu požalovat na toho strýce. S pochopením se na mě podíval, naznal, že já mám své limity, že něco je mi nesdělitelné a na tu otázku, jak by vysvětlil, že o tu svoji svobodu nebojoval, mi řekl: Paní doktorko, vyřiďte strýcovi, že má kamaráda.
Pan profesor se jmenoval Čermák a Eva Brožová o tom píše v knize Vlčice:
Moje postoje jsou nesouměřitelné s činy mých předků, nešlo o život, nepokládám se za statečnou, ale poslušnou svého svědomí.
Otázka pro Magdu Vášáryovou: Jak jste se cítila silná jako žena a kdy?
Myslím si, že těch rodinných styčných bodů je velmi mnoho. Vyrůstala jsem v rodině, kdy otce vedli na smrt, protože byl účastníkem Slovenského národního povstání, ale podařilo se mu utéct, takže proto jsem na světě. A když jsem měla pět let, tak mi vysvětlil, kdo je Stalin, kdo je Tito, kdo zabil Poláky v Katyni. Postaral se o to, abych nemusela měnit názory. Můj strýc, maminčin bratr, skončil v Jáchymově, vrátil se a měl 39 kg. Můj otec byl věřící katolík a několikrát mě vyslýchala StB, když jsem měla asi šest roků . Přišli do třídy, zavolali si mě do ředitelny. Pamatuji si, že mi položili dvě otázky. První byla, jakou řečí doma mluvíme a já jsem byla absolutně cvičená rodiči a věděla jsem velmi dobře, co co můžu říct a co ne. Takže to byla moje první herecká role, zahrála jsem překvapenou. Pak mě zkoušeli a dali mi otázku pro německy hovořící těžká, zda se říká: dvě stoličky a nebo dva stoličky. A ještě si pamatuji třetí otázku: Kde má otec schované knihy.
A pamatuju si jednu razii StB, přišli v kožených kabátech a měli jsme asi 5 tisíc knih. Vyhazovali je z polic, knihy padaly na zem a na dveřích byla malinká reprodukce Mony Lisy. A to si pamatuju, že on začal křičet, že to je panenka Marie. Otce sebrali a nevěděli jsme, kdy se vrátí, ale vrátil se asi za čtyři dny.
Moje sestra se stala herečkou jen proto, že na žádnou jinou školu nedostala povolení. Já už jsem dítě 60. let a už jsem neměla číslo, studovala jsem matematiku, logiku, nechtěla jsem studovat herectví. Vyhodili mě kvůli Štěpánikovi v roce 1970 a tak jsem skončila v divadle. Historie mé rodiny na mě měla největší vliv.
A protože Magda Vášáryová odmítla Václavu Havlovi pokračovat v herecké kariéře, tak se nakonec stala ženou, která kandidovala na slovenskou prezidentku. Tak ji v knize Vlčice charakterizoval Karel Hvížďala. A Ivu Brožovou zase jako ženu, která vyhrála i nad českým prezidentem.
Absolvovali jste několik besed. Přišli jste na to, co nejvíc zajímalo lidi na vašich příbězích? Byl to ten konflikt s mocí? V obou těch charakteristikách se vyskytuje slovo prezident. Magda se jím chtěla stát a Iva nad ním vyhrála...
Iva Brožová: To si nemyslím. Lidi vždycky zajímá lidský příběh, života běh a ne extrémní situace týkající se vykonavatelů moci.
Karel Hvížďala: Samozřejmě ten slogan, z kterého jste citovala, tak to je vlastně marketingové heslo do úvodu knížky, není to ta nejpodstatnější charakteristika. Ta je spíš v mottu, které připomíná, že chceme-li něčemu porozumět, je nejlepší to udělat přes ten příběh.
Magda Vášáryová: Byla jsem dvakrát velvyslankyní (Československa a Slovenska) ve Varšavě. Vrátila jsem se do pozice ministryně zahraničních věcí Slovenska. Jednou z mých hlavních úloh bylo připravit Slovensko jako do bezpečnostní rady OSN. Trávila jsem mé mladší roky v letadle mezi Moskvou, Londýnem, Paříží, Pekingem, Washingtonem a neustále jsem takto rotovala. Byla jsem v Moskvě a mým partnerem byl karelský medvěd. Muži z Karélie jsou dvoumetroví chlapi, říká se jim medvědi. Seděli jsme za obrovským stolem - Rusi, já a můj velvyslanec, který měl asi 158 cm, nebyl ani vidět :-) Stále vyčítal, že jsme se stali antiruskými atd. A už jsem toho měla dost, postavila jsem se a začala jsem: My antiruští? My, kteří Já antiruská? Já, která hrála ve Třech sestrách?... Co říká Irena ve třetím aktu?
Oni se na mě dívali, nevěděli, co říká Irina. Já jsem přečkala dramatickou pauzu a řekla jsem: Ona křičí: Do Moskvy, do Moskvy! Začali se smát, slzy jim tekly. Výsledek byl báječný. Můj karelský medvěd si mě zavolal a řekl mi velmi důležité informace. Přinesla jsem z Moskvy speciální informace, které potom prolétly celým diplomatickým světem. Pointa je v tom, že on si mě tak zamiloval pro moji ruštinu, že na každé konferenci, na které jsme se potkali, rezervoval vždy tři židle. Dvě pro něj a jedna byla pro mě.
Mně se zdá, že jste do svých profesí přinesly i jistou (promiňte mi to slovo) vyšinutost. Že jste prolomily nějaká zavedená schémata chování a jednání a vlastně jste tím způsobily to, že věci, které nefungovaly, byly najednou vidět. Ta křehká Iva Brožová se opravdu nečekaně postavila vůči komplotu, vůči snaze sesadit ji z nejvyššího vedení Nejvyššího soudu a Magda Vášáryová, ze které vyšlehla herecká duše...Jak to bylo spontánní, jak to bylo racionální, můžete se nad tím zamyslet?
Iva Brožová: Já na tu otázku odpovídám v knížce. Prezident mně odolával podle zákona, který byl již jednou zrušen Ústavním soudem pro neústavnost. Takže tam jsem v podstatě byla povinná v právním státě, kde platí v ústavě zakotvené pravidlo o závaznosti ústavních rozhodnutí pro všechny orgány a osoby, tak jsem byla povinna konat z tohoto úhlu pohledu. Pan prezident konal v rozporu s tímto základním ústavním pravidlem.
Magda Vášáryová: Byla jsem ve Vídni československou velvyslankyní a dodnes jsem o tom nenapsala knihu. O mém pobytu ve Varšavě je kniha, jmenuje se Půlnoční soused. Dodnes to nemůžu napsat, protože to byly tak dramatické události, že by mě to možná stálo život. Já jsem se samozřejmě potkala s tehdejším (v roce 1992) zvoleným ministrem zahraničních věcí (Slovákem), který mi řekl, že se o zahraniční politiku nebude zajímat a že ho zajímá jen dělení majetku.
....
Jsem ráda, že jsem prožila osmnáct let v diplomacii a jsem svým způsobem vděčná i za těch deset let v politice, protože to je něco úplně jiného. Nedávno, když se zase začalo říkat, že jsme rozdělení na přátele Slováků a nepřátele Slováků, byla jsem vyhlášena za největšího nepřítele národa.
