Vynikající detektivka s prvky psychothrilleru a hororu, kterou jsem přečetl prakticky na jeden zátah a obdivoval u ní jak skvěle navozenou atmosféru zlověstného tajemna a neurčitého všudypřítomného nebezpečí, provázejícího zdánlivě poklidný a nevzrušivý děj, tak i mistrovskou práci s jazykem, díky níž se rumunskému spisovateli, u nás bohužel dosud neznámému, dařilo stavět před čtenáře množství znepokojivých a záludných otázek, dokonale maskujících jeho pravé záměry ohledně dalšího pokračování i konečného vyústění dějové linky. Podle mého názoru už to, že v knize se postupně střídají tři různí vypravěči, přičemž autor je od sebe dokáže bravurně odlišit nejen způsobem jejich vyjadřování, ale i charakterem a psychologickými nuancemi myšlenkových pochodů, je do značné míry originálním literárním postupem a jak jsem již zmínil – jestliže pomocí jednoduchého „stavebního materiálu“ byla vystavěna „budova“ tak komplikovaného a přesto pohromadě držícího, kompaktního příběhu, pak nelze jinak než před takovým výkonem hluboko smeknout.
Peter Katz, který se věnuje vyhledávání literárních talentů, obdrží jednoho dne od jistého Richarda Flynna rukopis jeho románu, resp. ukázku z něj spolu s průvodním dopisem, jímž se mu pisatel představuje. Katz je příjemně překvapen Flynnovou nenuceností i stručností, zcela odlišnou od ostatních adeptů na literární smlouvu, kteří se naopak prezentují nabubřelými siláckými řečmi a otřepanými frázemi, aby se vzápětí ukázalo, že jejich „strhující romány“ či „jedinečné povídky“ nejsou ničím jiným než bezobsažnými slátaninami. Ještě víc je pak osloven vyzrálostí románu s názvem Kniha zrcadel, v němž Richard Flynn popisuje jednu periodu svého života, totiž studium na Princetonské univerzitě, kdy se mimo jiné seznámil s jistou Laurou Bainesovou, asi o tři roky starší extravagantní dívkou a jejím prostřednictvím i s profesorem Josephem Wiederem, zabývajícím se problematikou paměti, resp. určitými specifickými případy její relativnosti ve vztahu k objektivním faktům. Psal se rok 1987 a Richard Flynn začíná své vyprávění podivnou a znepokojivou větou: „Pro mě to byl rok, kdy jsem se poprvé zamiloval a zároveň zjistil, že ďábel opravdu existuje.“
Druhým aktérem příběhu je John Keller, na nějž se Peter Katz obrací jako na zkušeného novináře s prosbou najít zbytek rukopisu a tak možná přispět k vyřešení záhady, obklopující tragický skon profesora Wiedera, kteroužto událostí románová ukázka skončila. A do třetice přichází na scénu kriminalista ve výslužbě Roy Freeman, od nějž se očekává, že bude konečně tím pravým mužem pro objasnění případu, zahaleného mysteriózními okolnostmi a odolávajícího racionálnímu vysvětlení.
Rumunský spisovatel E. O. Chirovici nechává hlavní postavy vnímat a hodnotit tytéž skutečnosti subjektivně a tudíž mnohdy i značně rozdílně a na tomto rozostřeném a víceméně toliko naznačeném půdorysu rozehrává skvělé detektivní puzzle, kdy jednotlivé úlomky mají dát dohromady pravdu o dávném zločinu. Je to ale vůbec možné? Když se rozbije zrcadlo na malé kousky, přestává sice existovat jako celek, ale zároveň každý střep dál odráží tvář, která na něj hledí. Je tedy snad těch tváří tolik, kolik je úlomků? Nikoli – je jen jedna jediná, třeba stokrát ta stejná, zároveň však přizpůsobená rozměrům „svého“ zrcadla, tedy jednoho konkrétního střípku...
Dá se říct, že ústředním tématem knihy jsou psychologicko-filosofické otázky po smyslu a významu paměti v lidském životě. Je paměť integrální součástí naší osobnosti, resp. osoby? Co se stane, když o své vzpomínky přijdeme a zapomeneme, čím a kým jsme v minulosti byli? Budeme to pak vůbec ještě my, nebo nějaká jiná, nová bytost? Je vytěsňování nepříjemných vzpomínek naší přirozenou obranou před psychickými traumaty a nakolik je žádoucí, aby se do tohoto procesu zapojovali i lékaři? Na tyto a podobné otázky dokáže věda odpovědět stále jen částečně a možná i toto byl důvod, proč závěr knihy zůstává jakoby nedopovězený, resp. nabízející různou interpretaci.
Domnívám se, že podobně koncipovaných detektivních románů jako je tento mnoho nevychází, což samo o sobě pochopitelně není automaticky zárukou kvality. Netradiční forma je však u rumunského autora spojena s literárně brilantním a po psychologické stránce cizelérským zvládnutím náročného obsahu, takže lze oprávněně konstatovat, že Kniha zrcadel je vítaným zpestřením nabídky z oblasti žánru, který je u nás v poslední době tak trochu omezen na sice výbornou, ale přece jen poněkud jednostrannou a jednotvárnou „nordkrimi“.
Autor: Jan Hofírek
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
