Tip na dárek: KÁVOVÁ EDICE PRO KNIHOMOLY – sleva 20 % jen do 22.11.

Ochutnávka ze srdcervoucího románu Když zpívá slavík

archiv revue
Už za necelé dva týdny zamíří na pulty knihkupectví válečný román založený na skutečném příběhu. Máme pro vás malou ochutnávku, po jejímž přečtení budete chtít dočíst celou knihu.
Přeneste se s románem Když zpívá slavík do roku 1937 do Evropy a Ameriky, kdy dvě ženy riskovaly v době války vše, aby změnily svět...

Přijela později dopoledne a vydala se k majestátní budově v Jižním Kensingtonu. Den byl krásný a město překypovalo svou obvyklou energií i turisty. Judy dorazila k impozantní šedé kamenné budově, spíše vhodné k tomu, aby byla římským palácem než sídlem vědeckých expozicí, a vešla dovnitř. Ocitla se v mramorové chodbě. Budova byla chladná a poklidná jako knihovna a ona nad sebou už od vstupu viděla řady exponátů. Z kruhového stropu se šířilo světlo a dlouhé visací lampy osvětlovaly skleněné a kovové úchyty, na nichž byly zavěšeny nejrůznější vědecké objevy a vynálezy.

Podívala se, co ten den nabízeli, a objevila prohlídku věnující se radioaktivitě, což bylo něco, co ji fascinovalo většinu jejího života, a nejen kvůli její lásce k Marii Curie.

Do výstavní haly dorazila v určený čas a následovala dav vedený mladým průvodcem do dalších výstavních místností.

Průvodce byl poněkud arogantní muž a v jednu chvíli nadnesl, že ačkoliv byla Marie Curie vyzdvihována, za jejími objevy stáli bezpochyby její mužští kolegové a její manžel. Zamračila se. To, co naznačoval, jí nepřipadalo spravedlivé, ale ani ji to nepřekvapilo. Věděla, že ani jí lidé nevěřili, že jakožto žena dokázala zastínit své mužské spolužáky.

Najednou jako by slyšela své vlastní myšlenky. Nějaká žena za ní se silným cizím přízvukem pronesla: „Hloupost! Děláte, jako by bylo nemožné, aby byla stejně inteligentní jako muž.“

Judy očima prohledávala dav, aby zjistila, kdo promluvil, ale žádnou další ženu neviděla, jen muže a skupinku školáků, kteří zaujatě poslouchali průvodce. Když se vydali dál a dav prořídl, zjistila, odkud ten hlas přicházel. Na kamenné lavičce seděla s jednou nohou složenou pod sebou pěkná mladá žena a jedla jablko. Judy se k ní obrátila a kývla na ni, žena jí úsměv oplatila.

Judy přistoupila k ní. „Právě jsem myslela na to samé.“

Žena se rozzářila, dojedla jablko a natáhla k ní ruku. „Rozčiluje mě to. Když už jsme tady jediné dvě ženy, možná bychom se měly představit. Moje angličtina není moc dobrá, proto cvičím, kdykoliv můžu. Ráda tě poznávám. Moje jméno je Hedvika.“

Judy se zasmála. Zeptala se jí v jazyce, jejž pokládala za její: „Jsi Němka?“

Hedvika vypadala vděčně, že našla někoho, kdo s ní mluví německy. Zakroutila hlavou. „Ne, vlastně jsem Rakušanka. Mluvit pořád anglicky je těžké, ale musím se to naučit.“

„Zajímáš se o vědu?“ zeptala se Judy i nadále v němčině, potěšená, že ji studovala.

„Odjakživa,“ přisvědčila Hedvika.

Judy se posadila vedle ní a cítila, jak ji ta mladá žena fascinuje. Byla okouzlující a měla tu nejkrásnější tvář, jakou dosud viděla. Její obličej byl rozzářený i bez make-upu, v očích měla jiskru a její tmavé vlasy s pěšinkou uprostřed byly dlouhé a vlnité.

„A ty se zajímáš o vědu?“ zeptala se Hedvika.

„Právě jsem dokončila studium fyziky na Cambridgi.“

Hedvičiny oči se rozzářily. „Moc ráda bych dělala něco podobného. Ale v životě, který jsem v Rakousku vedla, něco takového nebylo možné a teď je to pro někoho s židovským původem o to těžší. Mohla jsem se jen starat o domácnost.“

Judy chápavě přikývla.

Obě vstaly a v družném hovoru se začaly procházet po místnosti. Až když se dostaly k další výstavě, došlo Judy, že s touhle ženou se necítí vůbec stydlivě. Obvykle byla ve společnosti lidí, které právě potkala, nervózní, ale k Hedvice ji něco okamžitě přitahovalo. Působila tak sebevědomě i přes to, že byla ženou v cizině, sama v cizí zemi. Ačkoliv Judy nevyzvídala, byla si jistá, že její přítomnost zde nejspíš souvisí s rozruchem v pevninské Evropě, kde se k moci dostával Hitler.

„Víš, co budeš dělat po univerzitě?“ pokračovala Hedvika.

„Doufala jsem, že se dostanu do Cavendishovy laboratoře,“ pronesla Judy s úsměvem. „Je to velice významná instituce. Ráda bych pokračovala ve studiu, zabývala se věcmi, jako jsou rádiové signály a rádiové vlny.“

„Úžasné. Jestli bude další válka, jak se tvrdí, podobná technologie bude nejspíš potřebná,“ přemýšlela Hedvika nahlas. „Kéž bych mohla dělat něco podobného.“ Povzdechla si a založila si ruce na prsou.

„A ty studuješ?“ zeptala se Judy.

„Kéž bych mohla,“ odpověděla Hedvika. „Právě teď jsem herečka, dělám vše pro to, abych si vydělala, dokud nezjistím, čím chci být.“

„To nepůsobí jako tak strašná kariéra,“ prohlásila Judy. „Určitě jsi v tom úžasná.“

Hedvika zakroutila hlavou. „Mám problém s hledáním práce, obzvlášť se svým přízvukem.“

Společně prošly zbytek výstavy, a když dospěly k východu z budovy, Hedvika se k Judy otočila. „Nezašla bys na drink? Je pěkné popovídat si v mém rodném jazyce a ještě jsem se tady v Londýně s nikým neseznámila.“

Judy s osamělou mladou ženou soucítila, protože sama věděla moc dobře, jaký to je pocit. Věděla, že vlak do Cardiffu odjíždí i pozdě večer, proto spontánně souhlasila. Měla čas dát si se svou novou známou něco k pití.

Dorazily k malé kavárně poblíž, a i když Judy její plachost bránila začít rozhovor, nezdálo se, že by si toho Hedvika všimla nebo že by jí na tom záleželo. Byla okouzlená Judyinými studii a vyptávala se jí na období, které strávila na univerzitě. Navíc měla úžasný smysl pro humor, a když vyprávěla o svých hereckých plánech, Judy se neustále smála.

Celou dobu si povídaly německy, a zatímco mluvily, dvě postarší ženy u blízkého stolu se na ně nepřestávaly mračit.

„Vidíš to?“ zašeptala Hedvika, z jejího tónu byl patrný vztek. „Už teď tady panuje tolik předsudků. Když lidé slyší můj přízvuk, automaticky si myslí, že jsem snad nějaká Hitlerova špionka.“

Judy s ní soucítila. Byla ve složité situaci. Čas rychle běžel a Judy věděla, že svůj odchod už nemůže dále odkládat; poslední vlak do Cardiffu odjížděl za hodinu a ona se ještě potřebovala dostat na Paddingtonské nádraží.

Zaplatily za čaj, a když se vydaly ke dveřím, zamumlala jedna z žen, které se na ně mračily, něco o tom, že jsou nacistky.

Hedvika vybuchla. „Ne všichni, kdo mluví německy, jsou z Německa nebo mašírující nacisti. Někteří tomu režimu utíkáme. Jak se opovažujete mnou pohrdat jen kvůli jazyku, kterým mluvím?“

Judy div nevybuchla smíchy. Moc si přála být takhle odvážná.

Hedvika se znovu ocitla po jejím boku, a když se k ní otočila, vypadala stejně perfektně jako před incidentem. „Moc ráda jsem tě potkala, Judy, a přeju ti v Cavendishově laboratoři hodně štěstí. Říkalas, že je v Cambridgi?“

Judy přikývla, koutky jí pořád pobaveně cukaly nad odvážným představením její nové přítelkyně. „Ano, doufám, že se brzo vrátím do Cambridge. Pokud tu práci dostanu,“ pronesla a překřížila prsty pro štěstí.

„Dostaneš ji,“ ubezpečila ji Hedvika sebejistě. „Prostě to vím.“

Judy se usmála. „A hodně štěstí s tvou kariérou herečky. Doufám, že najdeš práci, která tě udělá šťastnou.“

„Prozatím zůstanu v Londýně. Právě teď pro mě nikde jinde v Evropě není místo,“ konstatovala Hedvika s velkým smutkem v hlase. „A kdo ví, možná bych mohla jet do Ameriky nebo jinam. Možná tam pro mě bude práce.“

Judy jí podala ruku. „Sbohem, Hedviko. Moc ráda jsem tě poznala.“

„Já tebe taky. Užij si svoji velkolepou vědeckou kariéru. Obdivuju tě. Neexistuje mnoho žen, které by tohle mohly dělat. Je to odvážný počin. Sbohem, Judy…?“

„Morganová,“ doplnila ji Judy.

Potřásly si rukama a otočily se k odchodu, ale právě když se Judy chystala vyrazit, Hedvika ji znovu dohnala. „Poslyš, vím, že jsme se sotva potkaly, ale vadilo by ti moc, kdybych ti někdy psala? Takhle se seznámit bylo vážně báječné a já dost výrazně věřím na osud.“

Judy souhlasila a cítila, jak jí rudnou tváře. Bylo to poprvé, kdy se s někým spřátelila, a k Hedvice okamžitě tíhla, užívala si její smělou otevřenost. Zdálo se, že to je žena, jež skutečně ví, co chce, způsobem, který jí Judy záviděla.

Vyměnily si adresy – Judy jí dala svoji velšskou, přičemž Hedviku ujistila, že jí matka všechny dopisy předá poté, co si najde v Cambridgi nějaké místo.

Cestou k vlaku držela Judy potrhanou brožurku z Muzea vědy, kam Hedvika naškrábala svoji adresu, a cítila, jak v ní bobtná pocit radosti. Ale brzy se jí myšlenky stočily jiným směrem: k její cestě domů do Walesu a k dopisu z Cavendishovy laboratoře, který doufala, že dostane, a který jí nabídne práci.

Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty

Když zpívá slavík

5.0 12
od 249

Za časů odvahy

0.0 0
od 122

Výhled přes střechy

5.0 1
od 249
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.
zanechte komentář (zprávu)

Nejnovější články

„Manžel je Nebesy. Žena je Zemí. Manžel je sluncem, což jej činí stálým, jako je ona jasná koule. Žena je měsícem, ubývajícím a mizejícím, ale nevyhnutelně slabým. Nebesa jsou uctívána na obloze nad námi, země je dole, špinavá a šlape se po ní.“ – citace z knihy, str. 196 –
Sbírka Millennials obsahuje její populární texty (stejnojmenná báseň má na Instagramu 1,4 milionu zhlédnutí) a hluboký pohled do lidské duše, ve kterém se najde každý z nás. Čeká i s podpisem autorky Kateřiny Pokorné na 3 výherce!
Prémiový obsah
číst více
Gabriela Končitíková se studiu odkazu Baťa věnuje sedmnáct let, je autorkou několika knih na toto téma, věnuje se přednáškové a lektorské činnosti, působí jako ředitelka Nadace Tomáše Bati.